Koridor

Jmenuje se Patricie. Během jediného dne přišla o práci i o bydlení a ocitla se na ulici. K tomu má tajemství – cosi, co sama nedokáže definovat ani vylovit z paměti.

Psychopat, který jí už několik měsíců šlape na paty a zanechává pro ni vzkazy na stránkách vytržených z Miltonova Ztraceného ráje, přitvrzuje. Zůstávají za ním mrtví –, všichni, které mladá žena v posledních dnech potkala a svěřila se jim. Hlavně proto se rozhodne využít lehce podezřelou pracovní nabídku. Achernar s.r.o. je sice firma bez zápisu v obchodním rejstříku, nemá ani stránky a nabízí až příliš velké peníze, ale Patricie bláhově doufá, že se v rámci slibované půlroční stáže ztratí brutálnímu slídilovi z dohledu. Na slíbeném odlehlém místě nachází děsivě odlidštěný svět, zbavený lásky, přátelství, jakýchkoli vztahů i posledních zbytků naděje na návrat. Místo, odkud člověka vysvobodí jen smrt.

Ukázka z připravovaného románu, určeného milovníkům mysteriózních a hororových příběhů.

?

„Opustila jste svůj koridor. Jste schopna mi vysvětlit proč?“ Acamar seděla za pultíkem před kukaní a nalakovanými nehty poklepávala na jeho matně šedou desku. Můj diář, lehce pochroumaný od střetu s dronem, ležel, rozevřený hřbetem nahoru, několik centimetrů od její levé ruky.

„Spletla jsem se. Musela jsem se přehlédnout.“

Zaslechla jsem, jak si Bachařka za mými zády podrážděně odfrkla.

„Spletla jste se. Jistě. Takže vám vůbec nedošlo, že se pohybujete chodbou pod úrovní terénu.“

„Ne,“ řekla jsem klidně.

„A už vůbec jste nezaregistrovala, že ničíte jeden z našich dronů. Tímhle.“ Zavřela diář a práskla jím přede mnou o stůl. Hlas měla ledově klidný. Slyšela jsem, jak Můra s Bachařkou udělaly krok směrem ke mně. Měla jsem teď každou z jedné strany.

„Co provedla Denisa,“ zeptala jsem se, „že musela umřít?“

„Bavíme se o vás,“ odsekla studeně. „To vy mi tady lžete do očí. To vy nerespektujete pravidla. Co jste si myslela, že najdete?“

Nejspíš nečekala odpověď. Byla si jistá, že jsem podělaná strachy. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se zeptala: „Co to bylo za ženy, tam dole? Jedna mi byla hodně povědomá.“

„Jaká žena,“ sykla. „Jak vypadala?“

„Blondýnka.“ Musela jsem se chytit stolku. Neomdlím. „Drobná a štíhlá. Jmenuje se Marika. Proč je tady zavřená i ona?“

„Neznám všechny zaměstnance,“ řekla medově Acamar. „Ale jestli vám na tom tak záleží, vrátíme se tam spolu. Ukážete mi ji.“

„Ne,“ pípla jsem roztřeseně. „To není třeba. Určitě jsem se spletla! Nejspíš si byly jen hodně podobné.“

„Vstaňte,“ mávla rukou pohybem, co nepřipouštěl žádnou další diskuzi. „Půjdete přede mnou. „Následujte naše milé dámy.“ Viděla jsem, jak se Bachařka zavrtěla. Řevnivost mezi nimi a Acamar narůstala geometrickou řadou. Acamar byla nejen hezká mladá žena, ale byla i daleko inteligentnější a hierarchicky jistě seděla na mnohem vyšší příčce než harpyje. Kdyby nic jiného, jen barva jejího obleku a náramku hovořila za vše. Byly jí podřízené a těžce to nesly. Kdyby mohly, a to mi bylo zcela jasné, někde za rohem by jí s chutí zakroutily krkem. Nepochybovala jsem, že právě tohle je věc, která je na jejich práci uspokojuje nejvíc. Týrat. Zabíjet. Acamar to ví. Nikdy si je nenechá jít v zádech.

?

Stály jsme na lávce nad prosklenou stěnou. „Patricie?“ vyzvala mě Acamar. „Která z těch dívek je ta vaše Marika?“

„Nevidím ji,“ hlesla jsem. „Není tady.“

„No tak,“ utrousila výsměšně Můra a posunula se ke mně blíž. Bledé světlo ozařovalo její svalnatou, skoro chlapskou figuru. „Že by tak najednou zmizela?“ Napřáhla ke mě zaťatou pěst. Paralyzovaně jsem hleděla na zbytky rozpitého tetování. Měla pokérované i hřbety rukou, včetně prstů. Nemohla jsem od nich odtrhnout oči.

Spokojeně se zacenila. Odvrátila jsem tvář a předstírala, že ji nevnímám. Zírala jsem do tmy a teprve teď mi došlo, že se v ní cosi hýbe. Ne na lávce jako my, ani vzadu v tubusu. Na první pohled to připomínalo nezřetelnou siluetu velkého ptáka, uvězněného pod stropní klenbou. Ale tohle je…, přece… Strnula jsem. Několik metrů nad námi, uprostřed prázdného prostoru, visela nad stokou žena. Na okamžik mi připadalo, že s rozpaženýma rukama uvízla ve vzduchu. Pak se zalesklo sklo. Žena nepatrně pohnula zápěstím. Z polotmy svítil na kost vyzáblý obličej a černé jámy očí. Lehce se zhoupla, jako by ji pootočil průvan. Ledová hrůza mi skoro podrazila nohy.

„Kam se máš dívat?“ Můra mi přitiskla klouby na tvář a otočila ji směrem dolů. Vrátila jsem se pohledem mezi dívky v černém. Hledala jsem záblesk světlých vlasů, drobný špičatý obličejík. Krysička, říkávala jsem jí. Člověk nikdy netušil, kdy se zahryzne. Nepochybovala jsem, že to byla ona. Viděla jsem ji. Chodila mezi ostatními ženami. Dívala se na mě a gestikulovala. Měla strach. Teď byla pryč.

„Není tam,“ řekla jsem potichu. „Musela jsem se splést. Ty zářivky… strašně matou.“

Všimla jsem si, že Bachařka se odněkud vrací. Vůbec jsem si jejího odchodu nevšimla. Vedla s sebou obtloustlou starší ženu, celou v černém. Stejně odporný exemplář, jako slečna Keid. Vyžraná chlupatá ponrava. Byla ostříhaná na ježka a výrazně páchla potem. S Bachařkou od sebe udržovaly bezpečnou vzdálenost a navzájem se kontrolovaly ostražitými pohledy. Mezi harpyjemi z oddělených koridorů asi zrovna přátelské vztahy nepanují.

„Vedoucí černého koridoru,“ objasnila mi příchod té ženské Acamar. Jméno mi nesdělila. „Popište jí to děvče. Jak vypadá?“

„Blondýnka,“ vypravila jsem ze sebe. „Hodně světlá. Vlnité vlasy na ramena.“

„To je všechno?“

„Drobná a štíhlá. Modré oči. Špičatý obličej.“

„Podobnou zaměstnankyni,“ řekla ta ženská. „Jsme tu neměli.“ Dívala se mimo mě, na Můru za mými zády. „Žádná taková tu nikdy nepracovala.“ Cynicky se ušklíbla. Bachařka kdesi vzadu potěšeně zamručela. Zvláštní, jak sdílené zlo nepřátele sbližuje.

„Spokojená?“ zeptala se mě Acamar. Neušel mi jedovatý tón jejího hlasu. Určité zadostiučinění. Nemůžu na tebe sáhnout, říkal. Aspoň zatím. Ale přesto si tě vychutnám. Točila se mi hlava. Zapotácela jsem se.

„Jdeme,“ postrčila mě. „A dívejte se, kam šlapete.“

Kousla jsem se do jazyka, abych nevykřikla. Ve vodě pod mříží se otáčelo cosi jako bílá ruka; několikrát se převrátila, drkla o sklo zkroucenými prsty a zmizela mezi ostatním odpadem. Chumáč zářivě plavých vlasů, namotaný na spodek mříže. Nevěřícně jsem na něj zírala, než ho proud strhl s sebou.

„Neopouštějte svůj koridor,“ řekla Acamar. „Hlídejte si to. Ve vlastním zájmu.“