Čekání

Potkávám je každou sobotu, když jdu nakoupit. Jsou takoví - trpěliví. Oddaně čekají. Doufají. Jen jednou prý nebylo vodítko dobře utažené a oba vesele pobíhali mezi regály a hledali svou milovanou paničku. Pak měli nějaký čas zaracha a nesměli do obchodu. To utrpení - zůstávat venku. Ale poslední dobou posedávají zase na svém místě.

Studená dlažba zebe mezi drápky.  Vykulenýma očima moudře sledují, jak kolem nich procházíš. Nechává je to chladnými, panička přece vypadá i voní docela jinak. Jen se na tebe zadívají, zafuní a malinko chrochtnou. Podrbej si je, stejně tě budou mít na háku.

Obraz trpělivě čekající oddanosti. Krása v ošklivosti. Nepodmíněnost lásky.

Kde je tak dlouho?

Přijde, určitě přijde...

No, já nevim, ňák jí to trvá.

Kecáš, jako vždycky.

Jestli nás tu nechá...

Jsi blbej, vrátí se. Něco nám přinese.

Nedrbej se, ňoumo, nebo nás vyhoděj ven.

Já žádný blechy nemám, to tys je měl, očucháš kde koho.

Hele neprovokuj, buď tak hodnej. Tak kde je, kde vězí takovou dobu?

Přinese mi pribiňáka.

Moc si to maluješ. Seš ještě malej.

A ty seš starej nervák...

Psí panebože, já se tak bojím...

Hele, už jde, už jde!!!

Má ho! Fakt má pribiňáka! Že jsem to říkal?

Neslintej, pitomče. Vypadá to nechutně.

Tobě taky kape z huby. Troubo.

Hele, už si to nech, myslíš, že když seš mladší, můžeš si na mě dovolovat co?

No tak, kluci, no tak...

Neberte se tak vážně.

Ale ten pribiňák- ten byl...