Kolik chlapů má pinďoura napravo?

Jak můj syn Petr zjistil, že má pinďoura nalevo a jak se díky tomu těší v září do školy, neboť toto poznání jej motivovalo k průzkumu spolužáků.

   Včera jsme se vrátili z dovolené. Autem. Byla to vcelku pohoda, i když jsme měli v nohách (pardon, v pneumatikách) celkem 1500 kilometrů, drtivou většinu napříč Francii, která slavila pád Bastilly a pro nás to znamenalo vylidněné, respektive „vyautované“ dálnice, žádný policajt, průměrnou rychlost okolo 140 km/hod. Podjezd pod tunelem na ostrovy Britů byl kupodivu také velmi rychlý, nemluvě o nákupu, kdy jsem za 2 lahve originálního francouzského „champagne“ značky Laurent-Perrier zaplatil asi  54,00 € , což je pěkných a necelých 640 Kč za lahev. No, nekupte to...   Cesta trvala celkem asi 13 hodin, s přestávkami a obědem, jedním tankováním.
   Posádka se chovala různě. Já řídil a Dášenka, má žena, na mě dávala pozor. Honza (18) měl po celou dobu v uších „pecky“ a poslouchal empétrojkovou muziku. Petr (9) se díval na přehravač DVD, z čehož mu většinu času zabralo sledování nespočetných dílů žlutých Simpsonů s useknutýma hlavama.   
   Moje filozofie řidiče zní: „Když se jede, tak se jede.“ Nerad přestávkuji, neuznávám čůrání a už vůbec nechápu, když se někdo chce protáhnout. Tahle cesta však byla na podobné události přímo bohatá. Zbytek těch tří v posádce střídal své různorodé požadavky na zastávku každou chvilku a mně nezbývalo nic jiného, než si hrát na chápajícího manžela a otce.
   Cestou jsem s Dášou propíral názory na Provence a Azurové pobřeží, což obnášelo debatu o návštěvě Monaka, hlavního města voňavek Grasse, římské památky ve Frejús, řvoucí cikády, červený koberec v Cannes, kozí sýr, růžová vína, levandulová pole, pláže a profláknuté Saint-Tropez. Taky předražené jídlo v hospodách (ale dobré a čerstvé), posunková řeč s domorodci, kteří však kupodivu stále častěji reagují na angličtinu, složité dopravní značení a především překrásný kousek Světa a francouzské vynikající víno.   Z propírání nás vyrušil Honza se žádostí o zastávku. Blbě jsem se zeptal, co že to vlastně potřebuje a on ze sebe vytlačil odpověď: „Semvypilkoluaminerálku.“   Zmohl jsem se na jediné: „Hlavně, že nemáš žízeň.“ A se skřípěním zubů a brzd jsem zastavil na nejbližší čerpací stanici. 
   Každý z posádky si udělal to, co potřeboval a při návratu do auta jsem si všimnul, že Petr nemá zapnutý poklopec. 
    „Petře, zapni si poklopec.“  
   „Ano tati,“ odpoví furiantsky. „A proč?“ Dodává.  
   „Aby..“, nemohu najít odpověď, venku parno, tolik kilometrů za sebou a mozek je přesmyčkován na úplně jinou činnost. Ale přesto se nenechám drzou otázkou zaskočit.   „Aby se tvůj piňdour uložil na správnou stranu.“
   „Cože...?“ 
   „No, na správnou stranu.“  
   „Jak..., jako?“  
   „Když si zapneš poklopec, tak ten tvůj pinďour nikdy nezůstane uprostřed, ale uloží se nalevo, nebo napravo.“  
  „Jak..., jako?“  
   „No normálně, kde ho máš teď?“   Petr si na odpočívadle začal rozepínat kraťasy a nahlížel do slipů.  
   „No, uprostřed.“  
   „To takhle nemůžeš zjistit, musíš mít na sobě kalhoty a zapnutý poklopec.“   Uspořádal tedy své oblečení a tím i načiní a oznámil, že ho má nalevo.   „Tak je to správně, tam ho má skoro každý chlap.“  Dodávám mu rozumy.  
   „Ale proč? Protože jsem levičák?“  
   „Proboha to určitě ne. To nemá s politikou nic společného. Mužská populace obou hlavních politických spekter ho má z 90% na levé straně. I ti nejpravicovějši politici.“  
   „Třeba i Margaret Thatcherová?“ Pronáší můj syn.  
   „Petře, ženský nemaj pinďoura.“  
„No jo..., to je pravda.“  
   Honza jenom dodal, že i on je na tom podobně a že je to normální.  
   Cesta nám ubíhala, až jsme kupodivu stáli před naším anglickým domem, vyložili všechny kufry a tašky, pozapínali počítače, zkontrolovali e-maily. Mezitím jsem ještě stačil Petra vykoupat a uložit. Vynahradil jsem Daše to, že zatím připravila večeři, včetně správně vychlazeného francouzského růžového vína značky Moments Minuty.  
   Poté jsem Petra uložil ke spánku. Než usnul, stačil ještě pronést: „Tati, já se tak strašně těším v září do školy.“  
   „A proč, Péťo?“  
   „Musím zjistit, kolik kluků ze třídy má pinďoura napravo.“