Ještě o fotbalu, ale naposled.

  Nedělní zápas české reprezentace na Mistrovství Evropy 2008 měl dalekosáhlejší důsledky, než jsem vůbec tušil. To, že si fotbalisté balí trika a ponožky a speciálem či porůznu se vracejí do svých domovů, je věcí jasnou a logickou. Ovšem že se tento zápas stane testem anglických kamarádů mého syna, jsem ani ve snu netušil.   

 Na zápas jsem otevřel chilské bílé víno, zpočátku trochu přechlazené, ale jinak svou chutí plně odpovídající dané situaci a očekávanému výsledku. Mělo sloužit na okořenění našeho vítězství a v lednici již na závěr čekala lahev šampaňského.
  Přišel dokonce kamarád Jiří a zápas se začal vyvíjet v souladu s přáním našich politických špiček všech barev a při troše skromnosti i dle našich představ a odhadů. Za stavu 2:0 jsem měl dokonce chuť předčasně otevřít šampaňské na oslavu již skoro jistého vítězství, které by mohl zmařit snad jedině sám Ďábel. Výsledek je obecně znám. Tomu však předcházelo uložení mého syna Petra do postele a ujištění, že mu hned ráno řeknu, jak fotbal dopadl.
   Petr šel do postele úplně v klidu a těšil se na pondělní školu, kdy bude ve třídě za absolutního hrdinu. Je ve své anglické škole jediným českým chlapcem a celá třída se věnuje fotbalu stejně náruživě jako kriketu, rugby a učení. Je nadmíru jasné, že devítileté hochy nemůže nechat probíhající mistrovství chladným, i když se Anglie letos nekvalifikovala.
Do prvního tureckého gólu byl v pokojíku klid, hned jak však zjistil, že se něco děje, strčil hlavu do pokoje a ptal se po stavu, po zjištění, že je to 2:1 trochu ohrnul nosík a pravil: „Stejně vyhrajeme, viď tati.“
   „Jasně že jo, ale už běž spát, času moc Turkům nezbývá a my teď zabetonujeme obranu a postoupíme. V nejhorším je vždy v brance Petr Čech.“
  „Tak jo, jdu spát, už se nemůžu dočkat školy, to budu klukům vyprávět…“
   
   Ale Ďábel již úřadoval, kul plány a točil kulatý nesmysl tím nesprávným směrem.

   I druhý gól Petr postřehl a strčil hlavu do dveří: „Vyrovnáno? Nevadí, na penalty vyhrajeme, Petr Čech nic nepustí, viď tati a dobrou.“
   Třetí gól zaznamenal zcela přesně, nic k tomu neřekl, jenom konstatoval, že nemůže usnout, že neví na co má myslet a že mu asi něco bude a že zítra bude nejlepší, nejít do školy a vyležet to. Převaloval se ještě dlouho, usnul až okolo jedenácté. Předtím mě několikrát zavolal a říká: „To není možné, vždyť to byl jasně vyhraný zápas.“
   Přítel Jirka to shovívavě pozoroval a konstatoval, že má stejné pocity, a že kdyby neměl na ráno naplánované operace a pozvané pacientky, tak ani do špitálu nepůjde.
   Otevřel jsem to šampaňské se slovy, že se dá použít jak na oslavu vítězství, tak na zahnání smutku. A ani jsme tu lahev nedopili. Nějak nebyla chuť.
  
   Petr ráno vstával jako obvykle, tedy před budíkem a po mém příchodu si četl v obýváku, pod očima měl tmavé kruhy a v očích výraz absolutní odevzdanosti.
   „Tati, udělej mi snídani, prosím, já se zatím obleču a přijdu za tebou do jídelny.“
   Snídal pomalu, vláčně a zasmušile. Už sice netvrdil, že se mu do školy nechce, ale obvyklým ranním optimismem vůbec nehýřil.
   „Petře nic se neděje, kdyby se ti kluci smáli, tak jim připomeň, že Anglie na mistrovství vůbec není.“ Těmi slovy jsem ho doprovázel do školy.
   Nikde nebylo znát, že se stala kdesi národní katastrofa, život běžel dál, parky byli plné běžců všeho věku, lidé venčili psy, spěchali s dětmi do školy, nebo do práce. Prostě obyčejné pondělní anglické ráno.
   Celý den jsem neměl na fotbal myšlenky, nejsem zase takový fanda, že by mě něco podobného rozhodilo, ale pro Petra jsem šel do školy s obavou.
   Nic na něm nebylo znát. Fotbal byl asi minulostí. Chrlil na nás školní události, vyprávěl, že příští týden bude moci vystoupit na koncertě a hrát na piáno, že dostal odměnu za jakýsi výtvor, že už nebudou mít žádné závěrečné písemky a že v sobotu půjdou zpívat se sborem do kostela a že…
  
   Nechal jsem ho domluvit a polohlasně se poté zeptal, co říkali spolužáci na fotbal.
Odpověděl v klidu: „Víš tati, moji kamarádi byli smutní a litovali Čechy, ale pár kluků, se kterýma moc nekamarádím, se jim  smálo a že si to zaslouží. Mně je to už jednou, vždyť je to jenom fotbal…“
 
  Na cestě do dospělosti sebral další životní zkušenost.