Tři v posteli

Aneb nějak se to zvrtlo.

Z porodnice jsem odcházela náležitě vystrašena dobře míněnými radami dětských sester a knížkou "Péče o novorozence". Po zhodnocení všech nebezpečí mi bylo naprosto jasné, že mimino

1. S námi v posteli v žádném případě spát nebude

2. Když říkám v žádném, tak v žádném, bez výjimek.

Předsevzetí jsem se rozhodla přiživit dvouhodinovým brouzdáním na stránkách věnovaným dětem, co zemřely na Syndrom náhlého úmrtí. Hormonální hladina pár dní po porodu prudce klesala a já jsem každé z těch dětí oplakala, jako by bylo moje.

Svoji první noc mimino zdárně prospalo ve vlastní postýlce. Dlužno říci, že postýlka to byla krásná, zvířata na ložním prádle jako živá, medvědi na kolotoči nad postýlkou nažhavení začít tancovat. Já už tak dobře nespala, protože jsem vystrašená každou hodinu vyskakovala z postele přesvědčená, že kdyby mimino dýchalo, už by dávno bylo vzhůru. Dýchal a spal jako dudek. Po první noci jsme si s manželem ve své nebetyčné naivitě gratulovali, jaké máme hodné dítě a považovaly tento sympatický noční režim za konečný.

Druhá noc už se nesla v naprosto jiném duchu. Mimino krásně spalo do deseti hodin a ve chvíli, kdy jsem složila hlavu na polštář, unavená jak tažný oř, mimino se probudilo. A řvalo a řvalo. Jednu hodinu, druhou.. pak usnulo, za chvilku bylo zase vzhůru a opět řvalo a řvalo a tak až do rána. Ráno jsem vypadala jak střevní chřipka, vyblitá, s černými kruhy pod očima a výrazem hovořícím o začínající laktační psychóze. Den jsem přečkala v polomdlobách a přišla další noc. Velmi podobného scénáře, ale s jiným koncem.

Ve tři ráno jsem nevydržela a vzala mimino do postele. Byla jsem tak unavená, že bych nevystřihla ani manželovo datum narození, natož statistiky SIDS, přesto jsem počítala s tím, že ho k nám vezmeme "jen jednou". A stal se zázrak. Mimino spalo až do rána. Naivně jsem si myslela, že další noci nějak přežijeme, aniž by se mimino do naší postele zavrtalo tak nějak permanentně. Zasloužilé matky si už ťukají na čelo, narozdíl od nás totiž vědí, že mimina jsou bytosti sice malé, leč velmi záludné a dobře vědí, co chtějí a jak k tomu bezbranné prvorodiče vmanévrovat. Hádáte správně, z jedné noci "co-sleepingu" bylo ani nevím jak šest měsíců. Během té doby jsme se ho několikrát snažili deportovat zpět do vlastní postýlky, leč vždy tak nějak skončil u nás s vítězoslavným výrazem ala Zátopek po zlatém závodu. Manželský život v háji, protože mimino spalo jak pan král s rozhozenýma rukama a při jakékoliv snaze rodičů přiblížit se k sobě z opačných krajů postele začlo zběsile kopat. Spolehlivější antikoncepční účinek má jen sterilizace. Později mu už rozvalování nestačilo a bylo ochotno spát pouze držíc moje vlasy a tatínkovu ruku, takže jsme se báli pohnout, aby se andílek neprobudil. Ještě teď mě při té představě všechno bolí. Vyprávění jak jsme ho pak z té postele dostávali si nechám na někdy jindy, vydá to na celý (dlouhý) článek. A tak jsem si byla jistá, že se k nám do postele nikdy nepodívá!

Prostě člověk míní, mimina mění!

PS: Zdravím všechny nedobrovolně co-sleepující rodiče!

PS2: Hrozbu SIDS v žádném případě nezlehčuji. Hodně se o tuto problematiku zajímám a stále považuji spaní s dítěte v rodičovské posteli za mnohem nebezpečnější než jeho spaní ve vlastní postýlce... jenže mimina na statistiky kašlou a když se rozhodnou spát v manželském loži, věřte, že tam spát budou...