Syndrom osamění

Sedím a cítím se nějak sám, sám jako ten pověstný kůl v plotě i když jsem obklopen celou třicítkou kamarádů, se kterými jsme možná nedávno zachránili budoucnost lidstva.

To není z mé hlavy, to zaznělo z úst prezidenta Světové aliance krátce předtím, než nám  jedenatřiceti byly na hruď připnuty medaile, které nám budou připomínat neskutečné dobrodružství, které jsme společně prožili.

Andrého slova, kterými poděkoval za nás za všechny a která nabité Kongresové centrum odměnilo již takřka zapomenutými „standing ovation“, mi zněla poněkud cize, jakoby se mě snad ani nedotýkala. I Adrého pohledy, stejně jako Voloďovi, Paulovi, ale i dalších již mi nepřipadají tak přímé, tak otevřené, tak vstřícné.

Kde jsou ty časy ryzího kamarádství, toho přesvědčení, že jsme ten nejlepší a nejsoudržnější tým, jaký byl kdy sestaven. Kde jsou ty časy, kdy Voloďa musel objednat celému stolu panáky, když byl přistižen, jak se snaží nakukovat druhým do karet. Často to bylo i několikrát za večer. Až jsem měl občas pocit, že to dělá úmyslně, jen aby zakryl svoji genetickou náklonnost k vodce. Byly to krásné měsíce strávené společně na kosmodromu v přípravě na náš náročný úkol.

Co se změnilo? Co se stalo, že nenápadná vlnka pochybností rostla s každým, méně či více znatelným uhýbavým pohledem, aby ji vítr času nakonec rozfoukal do vlnobití faktu, že tu dnes sedím sám, sám v kruhu svých nejbližších přátel?

Kde nastal ten překvapivý zlom v jejich chování?  Ne, při našem prvním vylodění na ostrově a následném dramatickém loučení ještě bylo vše v pořádku. Vše tehdy proběhlo jak mělo a já věděl, že se mí přátelé zase vrátí. To až při jejich další návštěvě ostrova, kdy se nepodařilo dodržet tolikrát cvičený scénář a Chrise naše improvizace málem stála život, jsem začal cítit, že není něco v pořádku. Proč?

Program v Kongresovém centru se pomalu blíží ke konci, velká oslava vítězství člověka nad syndromem osamění je završena. Lidstvo potřebovalo celé čtvrtstoletí, než našlo způsob, jak předcházet této nemoci projevující se širokou škálou těžkých duševních poruch, které se začaly objevovat nejprve u kosmonautů, později i podmořských badatelů a nakonec u workholiků třetího stupně.

V našem případě  Rada Světové aliance neváhala učinit  výjimku ze zákona a povolila nás vyslat proti času, abychom zpět přinesli nezaměnitelné poznatky z vlivu dlouhodobé samoty na člověka.

Byl to odvážný experiment, cesta do minulosti má vždy svá rizika. Byl to však jediný možný způsob, jak získat jedinečné informace, jak získat dosud chybějící článek, který měl uzavřít řetězec dlouholetého výzkumu. Díky nám, kteří jsme se vrátili časem a přijali roli kanibalských divochů, se to podařilo.

Navždy pryč jsou dlouhodobou samotou vyvolané halucinace,  bizardní iluze, nepochopitelné projevy nestandardního chování či prudké změny nálady. Nebezpečné a zákeřné zejména proto, že se  objeví náhle, bez signálních příznaků a v plné síle, dříve nebo později, vždy až po opětovném návratu člověka mezi lidi.

S prvními tóny hymny Světové aliance vstávám společně s celým Kongresovým centrem a cítím se hrdý na to, že i já sám jsem svým způsobem přispěl k tomuto vítězství. Už jen trapně povinné podávání rukou, plácání po zádech a znova také ty chladné pohledy očí bez jiskry. Pryč odtud. Pryč z tohoto lidského panoptika. Vycházím na ulici, odepínám medaili a strkám si ji do kapsy saka. Konečně zelená. Přecházím.

„Pátku, Pátku, počkej!“ volá na mě známý hlas. Otáčím se a vidím Robinsona jak za mnou běží přes ulici, červená nečervená. V ruce oštěp, na zádech nůši.