Modroočka v BMW / hodně ujetá letní povídka ? /

„Fakt nekecám!“. Fandu bylo slyšet dřív, než jsem stačil otevřít dveře. Pivnice „U Šroubka“ v útrobách klatovského zimního stadionu dýchala svým každodenním životem.

Fanda, vyhlášený sedmilhář a bavič, seděl v čele jediného stolu ve výčepu, tradičně plně obsazeného místními štamgasty, kteří zcela po právu prohlašují desítku točenou hospodským Pepou za nejlepší pivo v západních Čechách.

„Fakt nekecám. Modrý voči, poctivý čtyřky, tělíčko jako Vereška  a kabriolet BMW“ pokračoval Fanda ve svém povídání, které jsem přerušil svým příchodem a hlasitým pozdravem. Na ten je osazenstvo stolu u výčepu vždy velice háklivé. Běda cizinci, který vstoupí bez pozdravu. To si pak vyslechne přednášku o všeobecném úpadku i té základní slušnosti, přednášku, kterou obvykle zakončí Lojza svým „I vůl, když vleze do chlíva tak zabučí.“

Usedám v lokále na své obvyklé místo a s potěšením konstatuji, že fotbal v TV ještě nezačal a hlavně, že je tu okamžitě Pepa s pivem.  I když je už večer, venku je stále ještě horko. Na televizní obrazovce zavěšené na protější zdi místnosti mohu jen odezírat ze rtů Pavla Čapka a jeho hostů ve studiu, vše přehlušuje Fanda a jak pozoruji, i v lokále má své posluchače.

 Když jsem ke Šroubkovi přišel před dvěma lety poprvé, bylo nás tam, trenérů z basketbalového kempu, víc a tak si mě ani nikdo nevšiml. Až loni, kdy už jsem zde našel angažmá u mládežnických týmů, mě místní zaregistrovali. Ani pověstný „slon v porcelánu“ by se totiž neprezentoval tak, jak se to povedlo mě, zrovna na té židli, co právě sedím.  No co vám mám povídat. Sparta hrála s Plzní nějaký superpohár a já po prvním gólu Sparty, hned zkraje utkání, zařval to své „Je tam!“, vstal ze židle a střelci na obrazovce uznale zatleskal. A až  teprve potom jsem  zaregistroval to hrobové ticho kolem, které mě okamžitě vrátilo do reality. Uvědomil si, že stojím sám samojediný Sparťan v hospodě plné fanoušků Viktorky Plzeň. Ti na mě zírali v úžasu nad mou nebetyčnou drzostí.

Za svůj další život asi vděčím Pepovi, který mi zrovna nesl pivo a pravděpodobně i zamezil mému lynčování, když prohlásil do toho vraženého ticha „On pan inženýr je trenér basketbalu a tak fotbalu nerozumí a proto fandí Spartě“. To naštěstí jakž takž uvolnilo hustou atmosféru, plzeňští Viktoriáni sice zůstali fanoušky ale nepřestali být lidmi a tak z lynčování sešlo  a já dokonce našel odvahu zůstat v jámě lvové i na druhý poločas. Rok se sešel s rokem, kluci od výčepu i ti, co chodí ke Šroubkovi pravidelně na televizní  fotbal či hokej, mě časem vzali za svého i když, jak říkají, sparťansky pomýleného.

„Jo, dnes je čtvrtek, včera jsem měl 24 hodinovku, tak to bylo v úterý. Určitě. Však víte, že jsem vypadl někdy kolem desáté. Tři piva, víc jsem neměl. A jak si to štráduji přes silnici tak najednou dálková světla.  Málem za mnou vjel ten bavorák až na chodník.“  Fanda tradičně bavil celou hospodu a nebylo možné ho neslyšet. „ A v něm ta baba! A prý, zda nechci svézt. A jak se tak snažím nakouknout do toho jejího čtyřkového údolíčka na hrudi najednou zapomínám, že ráno vstávám na tu čtyřiadvacítku a říkám jí, že svést se dám rád, ovšem ale se vším všudy, tedy se s ne se z. Chápete?“.

„Hele Fando, jak může slepá bloncka řídit BMW?“ volá z lokálu k výčepu Miloš, který prý nadělal po sametovce velký prachy v Německu jako malíř pokojů a dnes má  patrový obchod ve stylu OBI a vilu obehnanou vysokým plotem.

„Proč by měla být, ty vole, slepá?“ skočí Fanda na špek. „No protože kdyby nebyla slepá, tak by o tebe neopřela ani rezavý kolo“ triumfuje Miloš a hospoda řve smíchy. Fotbal, který už začal nikdo nesleduje, všichni jsou napjati, jak z toho tentokrát Fanda vybruslí, jaký si vymyslí k dobře rozjeté story konec.

„Závist, nic než jen závist ženáče, který kromě vlastní  ženy viděl za posledních 10 let ve spodním prádle jen tchyni, když k nim přijela na návštěvu“, vrací úder Fanda a  končí další diskuzi slovy „A protože jsem gentleman tak vám, volové, už jen řeknu , že tady ....“ a ukazuje někam na podbříšek, „.....měla vytetovanej malej čtyřlístek. A tím končím. Pepo, platím a padám.“

Tak takhle Fandu neznám. Většinou patří k těm, kteří s Pepou zavírají. A dnes je pryč dřív, než jsme se nadáli. Překvapivý vývoj  nás všechny pěkně zaskočil, chybí nám pointa. A možná i proto další zábava u jednotlivých stolů nějak vázne a i ten fotbal nestojí za nic. A to pak nechutná ani to nejlepší pivo.

V poločase se zvedám,  platím  a mizím směrem k domovu, stejně jako řada dalších dnešních hostů. „Trenére, počkejte, kousek se s Váma svezu“ volá na mě pan učitel Janda z Masaryčky a odemyká u stojanu své kolo. Znám ho jak ze školy, kde vedu kroužek, tak i od Šroubka. „Aspoň nám ta cesta líp uteče“ dodává a společně pak jdeme Voříškovou ulicí směrem na Husák. Loni  mu utekla žena za nějakým Němcem do Regensburgu a nevypadá to, že by se chtěla vrátit. Spíš naopak.  A Janda asi trpí jak zvíře.

U přechodu hlavní silnice raději zastavujeme. Od Hůrky se  blíží nějaký mladý šílenec, co si hraje ve tři čtvrtě na deset večer  na závodníka. Světla nás oslňují a až když s kvílením pneumatik u nás to auto zastavuje , teprve pak registrujeme, že je to kabriolet BMW.

„Dobrý večer pánové“ zazní z rudých rtů  kouzelného stvoření sedícího za volantem. Elegantně, drobným pohybem hlavou odhodí ten blonďatý anděl vlnku svých dlouhých vlasů z čela a usměje se na nás těma velkýma modrýma očiskama. A  dřív než stačí dokončit větu „Nechce některý z vás svézt“,  vrazí mi pan učitel do rukou své kolo jako by to bylo veslo  pohádkového převozníka, který se tím zbavil prokletí věčného převážení a  se slovy „Zítra se pro něj stavím“  nasedá rychle do auta vedle té modroočky. Než stačím ze sebe dostat jediné slovo, zaburácí motor a oba odjíždějí. Pro mě směrem ke Klatovskému dvoru, pro pana učitele směrem k něčemu dosud nepoznanému, za něčím, co ho zase možná vrátí  zpět do normálního života.

Na učitelském kole jsem dolů z kopce na Husáku co by dup. Už jen vyčistit zuby a šup do postele. Převaluji se ale z boku na bok, ne a ne usnout. A už mi ani není jasné, zda už jsem spal a zase se probudil  a už vůbec ne, zda se to vše skutečně stalo či zda se mi to jen nezdálo.

Ve čtyři ráno mě budí SMSka. Píše mi pan učitel: „Fanda nekecal! Ten ctyrlistek tam ma a ty 4 jsou fakt poctivy“.