„Když mě pustíš, splním ti přání“, řekla zlatá rybka rybáři, jinak také trenérovi mladších žáků jednoho fotbalového klubu. „Víš, zlatá rybko, ten můj kolega, trenér starších žáků s týmem neprohrál už 7 zápasů v řadě“, uvažuje nahlas trenér. „Dobře, tak ty chceš se svým týmem vyhrát všech 12 zápasů, co ještě máte v této sezóně hrát?“, skočila mu do úvah zlatá rybka. „Ale ne, četr vem vítězství, já bych si přál, aby toho mého kolegu ještě před sobotním zápasem odvolali“.
Ano, dovolil jsem si trošku pozměnit velice známý vtip, který nás Čechy (i Moraváky) ukazuje ne ve zrovna pěkném světle. Projel jsem řadu zemí, poměrně dlouho i pracoval v zahraničí, ale mohu jen potvrdit, že jen v našich zeměpisných délkách a šířkách se člověk setká s tím, že „Úspěch se neodpouští“ nebo „Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán.“ Proč je tomu u nás tak, že „neštěstí jiných potěší víc než štěstí vlastní“ ? Proč už dnes i ve sportu máme novodobých 5P – pikle, pomluvy, podrazy, podlost a přetvářku.
Historky z fotbalu – příběh první
Byli žili dva nerozluční kamarádi Jarda a Pepa. Už od žáčků společně nastupovali v jednom fotbalovém týmu a společně to dotáhli až do Dukly Čáslav. Vojna jejich přátelství ještě posílila a, světe zboř se, nerozdělily je ani ženské. Naopak! Oženili se ve stejný den, společně postavili dvojdomek, za kterým byly zahrady bez plotu. Po skončení vlastní kariéry pak dali dohromady pár kluků a jako dva trenéři obnovili slávu mládežnického fotbalu v jejich vesnici. Idylka.
Vše začalo tím, že za rok přišli další kluci, které bylo třeba trénovat. Jarda uplatnil svoji autoritu, nechal si tým těch starších a ty nové tedy „musel“ trénovat Pepa. Když Jardův tým hrál v rozestavení 4-2-4, nemohl Pepa jinak než 4-4-2. Hned jak Pepovi kluci začali hrát rohy „nakrátko“, Jarda to svému týmu zakázal. Jarda učil kluky přecházet do útoku krátkými rychlými přihrávkami, Pepa je učil nakopávat dlouhé míče dopředu. Generační návaznost jen tiše plakala v koutku. A to byl jen začátek.
Po úspěšné sezóně dostal Jarda skvělou nabídku z okresního města trénovat divizní tým mužů. Mohl si vzít sebou i asistenta a všichni čekali, že to nemůže být nikdo jiný než Pepa. Nestalo se. Naopak. Ještě než začala nová sezóna vyrostl mezi oběma zahradami za domem plot. A nejen tam. A protože kapitánem vesnických žáků byl Jardův syn, přestal Pepa i trénovat.
Dnes se oba dříve nerozluční kamarádi potkávají jen na přestupkové komisi, která řeší jejich vzájemné stížnosti, tu na dým a zápach z Jardova grilu, tuhle zase na štěkot Pepova psa.
Historky z fotbalu – příběh druhý
Sžírala ho touha být první, být v čele něčeho, dávat úkoly a nekompromisně kontrolovat jejich plnění, být „pan důležitý“, sedět v komisi na kraji, rozhodovat. Jako hráč to dotáhl jen na náhradníka v béčku, jako trenér na tom byl podobně, většinou to byla přípravka nebo to, co zrovna zbylo. Anální alpinismus mu nebyl cizí a tak byl několikrát blízko alespoň částečného naplnění svých tužeb. Buď však ze záměru sešlo, nebo přišel někdo „cizí“ a jeho vysněný post byl opět obsazený. Co však tomuto nešťastníkovi, říkejme mu třeba Karel, nechybělo, byla schopnost přetvářky. Když se s ním člověk potkal měl pocit, že potkal dobrého kamaráda. Když se pak dozvěděl, co o něm kde za jeho zády Karel řekl, nemohl tomu věřit. A i když byl svým způsobem Karel hloupý a omezený, možná právě to ho zbavovalo zábran při očerňování lidí, kterým nemohl „odpustit úspěch“ nebo kteří stáli v jeho cestě k vrcholu. Přímo vražednou kombinací pak byl nový trenér, říkejme mu třeba trenér Martin, který nejen že stál v cestě, ale měl i velice rychle úspěch.
Na zápasy Martinova týmu chodil Karel pravidelně. Vždy v naději, že Martinovi kluci dostanou nakopáno. Zůstávalo ale jen u naděje a tak musí přijít silnější kalibry.
„Ahoj, píšťalky“, zdraví se Karel hlasitě s rozhodčími, aby všichni kolem viděli, že je zná. „No to bude mít Martin radost, až uvidí, že to pískáte právě vy tři. Prý zvládne líp týden s tchýní než s vámi těch 90 minut“ už ale z Karlových úst zazní jen pro uši rozhodčích . Pak zamíří ke skupince rodičů, kde sdělí otci Pavlíka, že on být trenér, tak tu penaltu minule nekopal Honza ale Pavlík. Samozřejmě hlavně proto, že má lepší kopací techniku, což ovšem trenér Martin nevidí. Pozdraví se s otcem jednoho z náhradníků Simona a nahlédne také do kočárku, který opodál pohoupává Simonova matka „No, tady mám už začíná růst nová generace. Jen ho nedávejte na fotbal. Protože pokud tady budou trenéři jako Martin, pak stráví, stejně jako Simon, jen čas na lavičce náhradníků“. Po zápase pak postupně „mezi čtyřma očima“ ubezpečí rodiče těch, kteří byli střídáni, že to byl trenérův omyl, stejně jako rodiče těch hráčů, kteří přišli na hřiště až v průběhu hry utvrdí v tom, že střídání bylo tradičně pozdě. Nakoukne také do již prázdné šatny Martinova týmu, v rohu zapomenutou PETku hodí do koše aby se pak mohl s paní správcovou rozloučit slovy „Musím tomu Martinovi domluvit, zase tam nechal s klukama strašný bordel a tak jsem to raději uklidil, aby jste neměla tolik práce“. Polínek na Martinovu hranici je uloženo pro dnešek dost, snad se brzo najde i šance škrtnout sirkou a pak foukat a foukat, aby hranice pořádně hořela.
Napsal jsem vám dvě z mnoha historek, které mě o fotbalu vyprávěl jeden kdysi skvělý fotbalista a dnes stále dobrý kamarád Franta. Možná proto, aby mi dal najevo, že nemusím litovat, když jsem od fotbalu sběhl k basketbalu, možná i v naivní představě, že ty „jeho historky“ se mohou týkat jen fotbalu. Co myslíte vy?
