Dávám Uhrinovi měsíc, maximálně dva

Dostal jsem v poslední době několik mailů, dokonce i od zde dobře známých blogerů, pro které jsou demokracie a svoboda  slova  tím, za co jsou i ochotni zemřít. Prý si mám ujasnit, kde vlastně stojím a za jakou pravdu vlastně bojuji.  Prý si mám „najít ten správný směr a mávat, mávat, mávat“. Prostě vadí, že mávám, kam se mi zrovna zachce, někdy vlevo, někdy vpravo, někdy jen tak, tedy podle toho, co doba zrovna přinese.

A většina z nich, použiji opět mnou často používanou frázi „napříč blogerským politickým spektrem“, mi radí, abych psal jen o sportu a nebo vůbec.  A tak dnes tedy, pro potěchu svých kolegů (kolegyně se k mé lítosti neozvaly) se „vracím k pramenům“  a  přináším sportovně-hospodský report.

„Dávám Uhrinovi měsíc, maximálně dva“ pronesl  po skončení bezgólového utkání  Gambrinus ligy Plzeň  - Uherské Hradiště na celou hospodu Franta, toho času fanoušek plzeňské Viktorky.  Jeho slova dala tečku sportovnímu přenosu, jehož komentátor i přizvaný expert nenechali na našem letošním zástupci v Champions league a aktuálně druhém týmu ligy nitku suchou.  Tak jako se ještě nedávno  rozplývali nad plzeňským fotbalem evropských parametrů a slintali nad finesami nestárnoucího Pavla Horváta, div ne nejlepšího hráče kontinentu, tak nyní se stejnou vervou nemohli Viktorce přijít na jméno  a orgasmickému vyvrcholení  potvrzení  jejich slov snad chyběl  jen ten gól od spalovače šancí Diviše.

Ale Frantu nebere u nás v hospodě nikdo moc vážně. Není totiž „náš“. Přistěhoval se před nějakými  6 roky  a když po týdnu zjistil „poměr  fanouškovských  sil“ , byl z něj hned  Slávista jak vyšitý, tedy v tomto případě spíše sešívaný.  V naší hospodě totiž měli a dosud mají Slávisté početní převahu asi jako Rusi na Krymu.  Strašná muka pro Láďu, Karla a mou maličkost, jediné tři Sparťany v záplavě těch, kteří ač už většinou důchodci, zažili pouze 3krát radostné křepčení při zisku titulu. Franta ale, možná inspirován politickými převlékači kabátů, se po dvou letech stal na rok  Sparťan, následně Plzeňák, pak  Liberečák  a  pak znovu Plzeňák a teď od neděle, když prý fandí v hokeji Spartě,  to prý chce „unifikaci“, aby v tom neměl zmatek. Ale může mu to člověk vyčítat, když už i  sportovní komentátoři dali Plzni vale a dokonce si dovolili národu sdělit, že ten Limberský  je všeobecně známý svými teatrálními pády v pokutovém území.

Přiznám se, že mě, Sparťanovi,  je  srdečně jednou,  zda  trenér Uhrin vydrží měsíc, čtvrt roku nebo pět sezón.  To je otázka plzeňského klubu.  Z vlastní trenérské praxe  ale vím,   jaké to je „když ptáčka lapají“ a také „jak ptáčkovi spílají“, když je potřeba najít viníka špatných výsledků.  A není nic snazšího, v českých zemích snad ani jiné řešení neznáme, než vyměnit trenéra.  Bohemka i Slávia již to mají za sebou, přišli noví,  mávli   kouzelným  proutkem  a  stali se hrdiny. Otázka je, na jak dlouho.  Vždy si při těchto trenérských  rošádách  vzpomenu  na  jeden vtip, podle  pointy  kterého jsem se často i řídil v období, kdy jsem pracoval jako krizový manažer. Podělím se  proto  o  něj  na  závěr  s vámi: „Když nejdou v bordelu kšefty, tak nepomůže, že se vyhodí bordelmamá ani, že se přemístí v ložnicích postele. Je potřeba vyměnit ……“.   Koho  si snad každý domyslí, vulgarismy nejsou mým šálkem kávy.

A i když jsem Sparťan, budu věřit v to, že pointa tohoto vtipu osloví i plzeňské fotbalové bossy, budou trpěliví  a dají mladému trenérovi  šanci ukázat, co v něm je a to včetně potřebné restrukturalizace kádru.  A teď si říkám, že by jsme si to měli uvědomit všichni, my Sparťané, stejně jako Slávisti, Dukláci, Liberečáci, Plzeňáci až po třeba fandy Dolní Horní.  Dejme i těm nahoře potřebný čas. Ale když  „ nepůjdou kšefty“ ….