Večer na téma: "Být, či nebýt?"

Shakespeare W.: Hamlet. Dovolím si pohled z jiného úhlu. Ne lepší. Ne správný. Prostě jiný.

Až s určitým časovým odstupem je člověk schopen podívat se znovu na věc, která se mu kdysi zdála víc než jasná, z jiného úhlu pohledu. Možná nejde hned o to, že by byl člověk moudřejší, avšak zkušenější rozhodně – protože pomalu začíná chápat, kterak v podstatě neexistuje žádný jediný správný úhel pohledu – ať už se díváte na cokoliv. Třeba jenom skrz okno.

William Shakespeare, renesanční autor – dramatik, básník, anglický bard – narozen roku 1564 ve Stratfordu nad Avonou, zemřel léta páně 1616; měl děti, manželku i divadlo, neví se, jestli všech 37 divadelních her a 154 sonetů napsal on… Prostě fakta.

To, že dílo Shakespeara figuruje i na seznamu děl k maturitě, byl taky prostě fakt. Král Lear, Romeo a Julie, Othello… Hamlet. Stačí si vybrat. Tedy kralevic dánský? Takže: společensko-historické pozadí, místo a doba děje, charakteristika postav, hlavní myšlenka díla, stručný děj, jazyk a kompozice a samozřejmě – alespoň pár vět o autorovi…

Tady, totiž tam, u maturity, zkrátka nešlo o to ztotožnit se s knížkou, ale s vylosovaným žetonkem. Hlavně přijmout roli maturanta, jehož úkolem je projít zkouškou dospělosti! Je to legrační – s trochou nadsázky se dá dokonce tvrdit, že od této chvíle hraje maturant poprvé v životě dospělého a už je povrchní, jelikož se, a při zkoušení přitom naprosto pochopitelně, drží uměle vytvořených šablon – vlastně není ani odvaha ani čas ponořit se hlouběji. A má to samozřejmě svůj smysl. Ovšem v daném okamžiku se zkoušený chtě nechtě dostává jakoby hlouběji, pod povrch rozebíraného díla. Ba nutně si pokládá vyloženě filosofické otázky. „Co tu sakra dělám?“ „Proč?“ „Kde jsem se tu vzal?“

… „Být, či nebýt?“ A ejhle – po malé odbočce se dostáváme k tomu, oč tady doopravdy běží.

Chci říct – od jednoho pohledu na věc, konkrétně na knížku, se člověk postupem času ocitne v onom jiném úhlu. Je to svým způsobem celkem přirozené, poněvadž se zkušenostmi se člověku otevírají další obzory. A konečně je krásně vidět i to, co dříve bylo skryto. Ta hloubka věcí – to je věc!

Například Hamlet. Princ, jenž díky duchovi svého otce prozřel. Poznal vraha svého otce. Postup je jasný – pomsta! Jenže jak? Může člověk soudit člověka? Komu přísluší odsuzovat lidské činy, byť jsou sebeohavnější? Hamlet nejprve vraha usvědčí, když připraví divadlo na téma otcovy vraždy. A pak? Bratrovrah se snaží utéci. Je vinen. Utéct minulosti. Kam? Vrah se modlí a prosí o milost, o ospravedlnění. Bůh mu odpustí? Hamlet je zmatený. Je zaslepen pomstou, navíc neví, z čeho přesně obvinit svou matku… Může princ ještě najít místo pro lásku k Ofélii, je-li jeho srdce po okraj plné nenávisti? Na mysl se náhle vkrádá otázka: „Být, či nebýt?“ – zůstat ve známém, ač v tolik zlém a nespravedlivém světě, nebo se vrhnout do neznáma, odkud však už není návratu?

Kvůli rozpolcenosti duše Hamleta nakonec umírá mnoho lidí. Jeho matka, obě nevinné děti Polonia a až naivně věrný, nejvyšším mocným sloužící Polonius samotný. Svou pomstu přesto Hamlet vykonal – zabil vraha svého otce, a o to přeci běželo. Sám je teď vrahem. Ne příliš dlouho – i Hamlet na konci padá mrtvý k zemi. Je evidentní, že se setřel rozdíl mezi vítězi a poraženými. Ten rozdíl setřela smrt, která jednou provždy vyřešila Hamletovo dilema.

Ale již netřeba dalších sarkasmů blízkých autorovi renesanční tragédie. Hamlet nabízí dokonale zpracovanou psychiku člověka. Poodhalovány jsou jak světlé stránky lidské duše, tak i ty temnější. V první chvíli čelí Hamlet zcela sám podlým skutkům mocných bažících po ještě větší moci. A tápe, protože vidět pravé tváře pokrytců a nesmět je pošpinit, je pro něj strašné. Později proto vstupuje na scénu „šílený“ Hamlet, jenž jednoduše kopíruje chování druhých – totiž předstírá. Problém je v tom, že již není sám sebou, což má pouze jediný účel – usvědčit vraha a doufat, že jej dožene svědomí i krutá minulost. Hamlet coby mstitel do své hry ovšem zapojuje i neposkvrněné jedince. Polonia a jeho děti. Polonius doplácí na svou přehnanou oddanost, spíše nehoráznou podřízenost králi, Ofélie zešílí po smrti otce a po ustavičném odmítání Hamletem, Oféliin bratr vstupuje na tenký led sotva se vtělí do role oběti (a navíc mstitele). A Hamlet? „Být, či nebýt?“

Nebýt je snad příliš nejisté. Být se čas od času zdá zase velmi složité, těžké. Jednak vždycky šlo o to, jaké má pozemské bytí vlastně smysl, druhak jde o to setrvat v nespravedlivém světě.

Obdobně jako Hamletova duše dříve či později tápe dost možná každá lidská duše. Nejčastěji v momentě, kdy člověk není sám sebou. Tu a tam se cítí nesvůj kvůli okolnostem, které nezavinil, které nedokáže ovlivnit. Jindy díky pocitu, že nutně musí obhájit svou existenci – ukázat, že on žije správně. Přitom… komu přesně? Ostatním? Nebo soudci ze všech nepřísnější – sobě? Hlavním údělem člověka, jenž je, je přijmout bytí, a to se vším všudy. Postupně se dobíráme k závěru, kterak na otázku: „Být, či nebýt?“ lze odpovědět až tehdy, když člověk přijme jednoduchý fakt – že je.

A: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“

Hamlet je nadčasový tematikou hledání smyslu života. Jenom místo, čas a děj jsou, oproti dnešku, rozdílné. My máme tady a teď. To nejlepší, nejsprávnější, nejdokonalejší. Je třeba si uvědomit, že místo, čas a děj – to přeci není nic složitého, natož těžkého – ba má to ohromnou výhodu – lidé sami jsou těmi, kdo tvoří.

Buďme.

A buďme kreativní tvoři!