Už je čas...

Zatímco mám do zimního zkouškového období zapsáno již mnoho zkoušek, stále si připadám jako málo popsaná tabule. Chci tím, mimo jiné, říct – utíká to.

Navíc jsem si vždycky myslila, kolik že budu mít na vysoké škole volného času, ale už chápu, kterak realita je vlastně trochu jiná, přitom jsem svůj den prodloužila na plných 18 hodin. Co dělám?

Učím se. Ne-li na Peďáku, který dýchá krásnou vánoční atmosférou, kde i já, i proto, dýchám ráda, všude jinde – mezi lidmi či sama (být) se sebou. Na přednáškách dost často slýchávám cosi o „celoživotním vzdělávání“ a dobře vím, že to nejsou jen slova. Protože je to totiž pravda, návod na neustrnutí pak především. Nikdy předtím jsem o tom přímo takhle ještě nepřemýšlela, avšak – změny (prostředí, lidí, škol, práce...) člověka posouvají, vždycky, a to i tehdy, je-li to zprvu vnímáno jako krok zpět, poněvadž uvědomění si právě tohoto kroku vede člověka zase vpřed – netřeba se bát.

… Hezky se mi to píše. Nebát se. Sama jsem přitom tolikrát o pěkných pár centimetrů menší než má oficiální výška, 164 centimetrů. Někdy bych se dokonce nejraději zmenšila na prvotních 41 centimetrů a zašila se mamce rovnou do břicha. Při této myšlence mě však hanba fackuje – vždyť jsem dospělá! A mám vše, pro co jsem se kdy rozhodla, a tak se mám – a tak jsem.

A do tohoto bytí navíc JE doba předvánoční. Jedou-li tramvaje, člověk nemá proč nadávat, a jede všechno – krásně a určitým směrem. Já si přeju, aby všichni pasažéři věděli, že mají svůj cíl, a proto vám, vážení cestující, přeju, abyste se k tomu odhodlali a vydali se vstříc – vstříc všemu, co vás při cestě nemine, tomu, co dělá prosinec prosincem – klidu, míru, veselí – užívali

kouzlo vánoční!