Splněné přání

Včera mu bylo čtyřicet let. Petr Hora, muž v těch nejlepších letech, herec, Pražan, bezdětný, svobodný. Pan Hora bydlí kousek za Prahou v malinkém domečku. Nežije však úplně sám. Má totiž psa, jehož zve svým nejlepším přítelem.

Na psa často volá „hejty“, ovšem na svého Bena jinak nedá dopustit. Zvláště teď před Vánoci mu dopřává. Maso od kosti, k tomu pár piškotů za „dej pac“. Ben patrně ani netuší, proč je mu tak přáno, avšak jeho pán ano - budou přeci Vánoce. Petr Hora, urostlý, hnědooký, kudrnatý muž, však ve skutečnosti Vánoce nemá rád, jelikož téměř před dvaceti lety opustil ve zlém svou rodinu, když mu jeho otec s matkou, uznávaní advokáti, zakázali studium herectví. Petr se tehdy velmi urazil, na svou vysněnou školu se navíc nedostal, což jej ještě více ponížilo, a tedy šel... Už tomu bude dvacet let, přesto si Petr pokaždé vzpomene.

Byl tak sám! A jak těžké byly jeho začátky! Číšník, pokladní, zametač silnic, asistent opraváře ledniček, skladník, rovněž i uklízeč na umělecké škole. Právě tady Petr postupně opět nalezl zalíbení v umění, v divadle pak především. Zapsal se na večerní kurzy divadelního spolku, kde se učil nejen teorii, jakožto i mluvený přednes, správné dýchání, základy tance, zpěv. Petr byl unesen tím vším! S chutí chodil do knihovny. Zde načítal nejvýznamnější světová dramata, co nestihl přečíst ve studovně, četl po nocích doma. Přes den chodil do práce a celou dobu se těšil na to, až opět bude moci hrát divadlo nebo alespoň číst. Všímavý učitel dramatického kroužku, zkušený herec, doporučil Petra jako externistu do jednoho z předních pražských divadel. Petr byl vděčný za tuto příležitost a herectví úplně propadl. V divadle po ročních reprízách svého debutového představení získal post rekvizitáře. Čím dál častěji a déle se tak pohyboval na prknech, která znamenají svět. Jeho svět. Protože se moc snažil, pilně studoval, znatelně se zdokonaloval coby herec. Byl opravdu skvělý – pohyb po jevišti, výrazný hlas, schopnost improvizace, zpěv. Již není těžké si domyslet, že jeho sen se pomalu naplnil. Petr se navíc dostal na DAMU. Školu ve třiceti letech dostudoval, přičemž mu bylo nabídnuto stálé divadelní angažmá. Petr byl šťasten! Žil ze svých rolí, žil pouze z divadla a pro divadlo.

Jednoho večera, tehdy mu bylo třicet pět, se dozvěděl z novin, že zemřel Antonín Hora, advokát. Jeho otec! Nikdo Petrovi neřekl, ni nenapsal o této události. Petr byl rozčarován a netušil, co by měl nejlépe udělat. Jet za matkou, kterou tolik let neviděl, aby přilezl zrovna na pohřeb svého vlastního otce, jenž jej nikdy nepodpořil, stejně jako matka, v jeho snu? Ne.

„Rodiče. Své dítě klidně nutí na práva, aby si skrze něj mohli projektovat svůj sen, předem vykalkulovaný záměr. Zkus se jenom vzepřít! Kdysi milovaný, jediný synek, jemuž byla věnována veškerá pozornost, je rázem zatracen. Spratek, ten nevděčník! Ať táhne, pověst dobré rodiny kazit nebude!“

Ach. Petr dávno myslil na smíření, avšak, snad ve své ješitnosti, nebyl schopen odpustit. Zazlíval si to mnohokrát, jenže lítost brzy vystřídal vztek, a tak bylo rozhodnuto.

Talentovaný herec časem zatoužil po rodině, ale...

„Stát se manželem? Příliš zavazující. Stát se rodičem? Příliš zodpovědné.“

Kromě několika milostných vztahů neprožil žádný hlubší vztah. Vlastně doposud nepoznal lásku.

Jednoho večera, sněžilo, když se Petr navracel domů z divadla, spatřil u svého domečku stopy. Docela malé.

„Ne, tohle přeci není od zvířete.“

Petr se nechal vést obtisky ve sněhu. Došel k domovním dveřím, odkud stopy směřovaly k oknu. Tady viděl malou, malinkatou postavu. Hleděla dovnitř, do obýváku. Dítě? Přistoupil blíž.

„Ahoj. Máš moc hezkýho pejsánka. My měli taky takovýho pejsánka, ale už umřel, protože byl stařeček. Maminka mi říkala, že odešel do nebíčka za babičkou a dědou, takže se o něj moc hezky starají a všem je moc dobře. Ale tvůj pejsek je opravdu moc hezký,“ v kuse, bez jediného nádechu, povídala Petrovi roztomilá, modrooká holčička. Petr ihned poznal Romanku od sousedů.

„Rozkošný andílek!“ pomyslil si Petr a nepřestával žasnout nad dětskou nevinností.

„Ahoj, já jsem Petr,“ snažil se zareagovat na započatou konverzaci.

„Vždyť to já vím. Zajímalo by mě spíš, jak se jmenuje ten pejsánek.“

„Jmenuje se Ben.“

„Mohla bych si ho pohladit?“

Petr na okamžik zaváhal. Nakonec zdvořile pozval nezvaného hosta dál.

„Není ti zima?“ starostlivě se Petr otázal blonďatého pokladu.

„Ne, není. A tobě? Jsi docela červenej. To je legrační!“

„Ano, je mi trochu zima. Šel jsem dost dlouho pěšky.“

„No tak na co čekáš? Honem zatop v krbu, jinak nastydneš a na Ježíška budeš nemocný!“

„Na Ježíška?“

„Jistě. Ježíšek přijde už velice brzy. Kdybych tady měla svůj adventní kalendář, spočítala bych okýnka a řekla bych ti za jak dlouho přesně.“

„Za deset dní.“

„Ty máš taky kalendář?“

„Kdepak.“

„Aha.“

Petr přinesl dřevo a konečně zatopil.

„Co bys, Romanko, říkala na horké kakao?“

„To si dám!“

Petr se usmál a nechal holčičku s Benem v útulném dřevěném obýváku. Sám odešel do kuchyně. Zanedlouho se vrátil se dvěma hrníčky kakaa a sušenkami. Malé občerstvení položil na stůl, u něhož se posadil. Holčička bez ostychu přicupitala k němu. Odsunula židli, povyskočila a pohodlně se usadila.

„Kde máš maminku a tatínka?“

„Tatínek je už taky v nebíčku a s maminkou se nebavím.“

„Proč ne?“

Nastalo ticho.

„Ty nemáš rád svoji maminku?“

Opět ticho.

„Určitě je jí moc smutno, když je sama. Maminka mi povídala, že když je beze mě sama, tak je jí moc smutno, protože se jí stýská. Já mám maminku moc ráda, takže když ji někdy nevidím, tak třeba i pláču. A když jsem s ní, tak jí dám pusu nebo taky dvě. Maminka mi říká, že jsem její hodná holčička a že mi Ježíšek jistě přinese spoustu dárků. Já z toho mám velkou radost, ale nevím, jestli jsem tak moc hodná. Někdy zlobím. Myslíš, že mi Ježíšek přinese nového pejska?“

Petr byl jako zkamenělý. Hlavou mu proběhlo tolik myšlenek! Jeho tělem prošla vlna napětí. Ta vlna se jakoby zastavila u srdce, kde ho zabolelo.

„Romanko, ty jsi moc hodná holčička. Myslím, že pejska dostaneš. Mohl bych se na něco zeptat já tebe?“

Holčičce se oči rozzářily.

„Proč by ne!“

„Není pozdě na vánoční přání?“

„Na přání není nikdy pozdě! Ježíšek rád dělá radost i dospělým, neboj se. A co si přeješ?“ netrpělivě vyzvídala.

Petr dítě jemně pohladil po ruce.

„Uvidíš. Teď bych ti ale ze všeho nejvíc chtěl přečíst jednu moc hezkou pohádku, co říkáš?“

Romanka samou radostí vypískla!

„A odvedeš mě pak k mamince a tatínkovi? Oni by se o mě asi báli.“

„To víš, že odvedu,“ ujistil ji.

Večer těm dvěma utekl rychle a krásně. Oběma se pohádka líbila. Petr ospalou Romanku opatrně odnesl zabalenou v dece rodičům, se kterými se díky ní skutečně seznámil. Strávil s nimi celou noc, když společně popíjeli víno a povídali o životě. Petr se domů vrátil až k ránu. Ulehl ke krbu a spokojeně usnul.

Nový den se pomalu probouzel. Byl tak krásný! Sluníčko pohladilo Petra po tváři svými paprsky, oheň stále praskal. Venku drobně chumelilo.

Petr Hora procitl k poledni. Ne, nezaspal. Neděle, 15. prosince. Co významného se na toto datum událo? Prosincová neděle přinesla Petrovi víc než mnoho. Krásný jasný den – jasné znamení ke změně. Petr neotálel. Vypravil se na cestu ke své matce. Odvahu a naději mu dala holčička. Petr již u srdce necítil onu palčivou bolest.

...

A jestli se Petr s matkou setkal? Ano, setkal. A jak to bylo dál? Co myslíte? Odpustil Petr té, jež kdysi dávno opustil? A dokázala i matka svému synovi odpustit?

24. prosince. Jak kouzelný den! Vánoce jsou svátky klidu a míru, který nalezl i Petr Hora, …

… muž v těch nejlepších letech, herec, Pražan. Pan Hora bydlí kousek za Prahou v malinkém domečku. Nežije však úplně sám. Má totiž psa, jehož zve svým přítelem. Kromě psa má ještě milující matku, hodné sousedy, kterým Ježíšek nadělil nového pejsánka a Romance brášku. Petr si je jistý sám sebou a ví, že nikdy není pozdě. U srdce ho hřeje mír, klid, přátelství, naděje a láska.

...

O rok později.

Část rozhovoru s úspěšným a uznávaným hercem:

Jaké to bylo stát se manželem?

PH:  Nejlepší věc, kterou jsem kdy v životě udělal.

Jaké to bylo stát se rodičem?

PH: Splněné přání.