Osudy z 26

Často a ráda při své rutinní ranní cestě autobusem pozoruje lidi. Připadá jí to zajímavější než koukat z okna, do tmy. S velikou chutí si ke každé osobě domýšlí příběhy, které se jí kdy mohly přihodit. Velice intenzivně přemýšlí o osudech všech pasažérů, kteří na ni působí těmi nejrůznějšími dojmy.

Nedávno si povídala se starší paní, starou asi jako její babička. Stařenka vyprávěla o svých dvou vnucích, o synovi, který o ni neprojevuje větší starost a zájem, byť ona ho ze srdce miluje a ráda by s ním byla v bližším kontaktu. „Mrzí mě to, jenomže vím, že je tak trochu paličatý po mně,“ stará žena se upřímně pousmála. Není těžké si o konkrétní situaci udělat vlastní obrázek. Starší dáma působila opravdu skromně, přátelsky a mile – celkově sympaticky. Byla z ní cítit moudrost a zkušenost. Teď však již delší dobu nejezdí ranním spojem, přestože alespoň v pondělí by měla navštěvovat lékaře kvůli své bolavé noze. Jela tedy snad navštívit svého syna a ten jí nabídl, aby u něj zůstala, když její manžel již nežije? Nebo třeba hlídá své vnuky, kteří jsou nemocní a potřebují někoho, kdo by s nimi zůstal doma. Babička je jistě nadšená a všichni si to společně užívají!

Zajímavým dojmem na ni zapůsobil jeden pán, na první pohled protiva a morous. Lidí kolem sebe si ze zásady nevšímal, ba se jich dokonce stranil, snad k nim měl i odpor! Patrně jej v životě potkalo něco nepříjemného, s čím se doposud nesmířil, a tak nemá důvod přetvařovat se a hrát si na šťastlivce, když se na to necítí. Venku sněžilo a byla ledovka. Stála frontu, jež vždy vzniká při nástupu na linku 26. On již seděl v autobuse, úplně vzadu. Ona trpělivě čekala, až na ni přijde řada. Muž ji usilovně pozoroval. Měla strach. Náhle na ni přišly mdloby a upadla. Většina lidí zpozorovala, že s ní něco není v pořádku. Ale nikdo se neobtěžoval opustit své místo a pomoci promrzlé dívce! Až na pána s přísným výrazem v obličeji. Okamžitě se k ní rozeběhl. „Děkuji vám,“ řekla. On se jen usmál a se starostlivým výrazem ji nesl v náručí do autobusu a zařídil odvoz do nemocnice na vyšetření.

Uběhlo pár týdnů. Po zlomenině žeber a pravé ruky je již vše v nejlepším pořádku. Možná i více než v pořádku. Stali se dobrými kamarády. Ona navíc pochopila, že podle obličeje člověka soudit skutečně nemůže a on díky ní poznal pravdu, že žít z minulosti nelze. A tak sedávají vedle sebe a každé ráno si spolu povídají! Ona konečně zná jeho příběh a baví ji poslouchat, on našel osobu, které věří.

Zjistila, že rozumí lidem, protože jim zkrátka chce rozumět. „Osudy lidí jsou tak různé, ale přitom není vůbec těžké poznat člověka, který se vám podobá,“ se spokojeným výrazem říká všem, kdo si stěžují, jak je vše nespravedlivé, a poddávají se bez boje osudu. Ona je pyšná na to, že to ví a je pyšná sama na sebe, že má lidi ze srdce ráda a nemusí se přetvařovat.

       A TAK JEZDÍ STÁLE...