Opadává

Prožívám vskutku zvláštní období. Za okny vane vítr, který s noblesou odnáší nejen listí, ba i mé myšlenky a úvahy. I když slůvko „odnáší“ patrně není zcela přesné. Snad raději užiji výraz „nadnáší“. Ano, dalo by se to takto vyjádřit. Tedy nadnáší. Náhle jsem se ocitla jakoby ve vzduchu, třebaže nohama se snažím zůstat na zemi, a na věci se dívám s nezvyklým nadhledem. To špatné klidně nechávám odvát, krásné v sobě uchovávám a nad vše ostatní se právě pokouším povznést. K mému postoji zcela jistě přispěla následující věta: „To to utíká!“ Řeknu vám, utíká. Jenomže – co na tom? Já se nikam zbytečně neženu. Nechci. Je příjemné nechávat život plynout přirozeně, podobně, jako si plyne čas. Ten, mimochodem, ubíhá pořád stejně, aniž by měl tendenci jakkoli zpomalovat či zrychlovat.

I přes své povznesení však občas mívám pocit, že kvetu. Kvetu – zbytečně se nechávám vyvést z míry, navíc lidmi, kteří mi za to vůbec nestojí, a tak se snadno rozčílím – jindy mě spoutá láska, a proto prožívám štěstí, jež popsat slovy ani nelze. Kvetu láskou. A když opadávám? Tehdy si připadám jako strom v podzimu. Nejprve bohatě košatý a veselý, později holý a smutný. Docela osamělý. Podzim je často označován jako období depresí. Já deprese do dveří nepouštím, avšak smutek za mnou někdy přijde, aby vystřídal radost. A ta pak zase může přijít, neb radosti otevírám hned, jak ji zpozoruji.

Jak ráda se procházím podzimní krajinou! Všude tolik barev, vůně a zvuků! Nádhera! Nyní se probouzím brzy, jelikož mi to nedá a cosi mě prostě žene vpřed. A usínám pozdě, poněvadž si vychutnávám jedinečnou atmosféru opadávání. Vždycky si vzpomenu na impresionismus. Na plátně vidím nastíněny pohyblivé figury. Kouzelné! Ten okamžik. Ta proměnlivost.

Ačkoliv jindy pečlivě sleduji dění kolem sebe, momentálně takto nečiním. Zdá se mi totiž naprosto zbytečné poslouchat, kterak nikdo za nic nemůže, kterak za špínu mohou jistě tamti, ti druzí. Mnohem intenzivněji proto prožívám okamžiky s bytostmi, mezi nimiž je mi náramně. Dobíjí mě energií třeba jenom jejich pouhý pohled, dotek, úsměv. Začala jsem si všímat zdánlivě obyčejných věcí a je mi lépe. Baví mě slyšet a poslouchat, dívat se a vidět, existovat a být, chtít a dávat. Myslím, že jedině prostřednictvím lásky můžeme pochopit skutečný smysl všeho, díky ní si můžeme dovolit být skutečně šťastní.

Neustále odhaluji falešné tváře a masky mezi námi. Doposud mě mrzí, kolik prázdných vět a otázek visí ve vzduchu. Přitom není zvláště složité vyřknout: „mám tě ráda“, „děkuji“, „moc pro mě znamenáš“... Nebo ano? Takhle – pokud předchozí věty bereme jako fráze, je úplně scestné je říkat. Pakliže duši hladící výrazy vychází odkudsi z nás, zevnitř, je jejich užití velmi hodnotným vítězstvím. Pro obě strany.

Přeji vám krásné opadávání!

Nechť jest naším vyznáním optimismus a vírou hledání pravdy.