O Malém princi

Je vlastně docela malý, přesto unese takovou spoustu světla. A proto, drahý Antoine, píšu ti, že se vrátil – tvůj Malý princ, jak jsi ho ztratil.

Přišel za mnou, v neklidném spánku,

když mou mysl obepnul strach,

vážně, měla jsem již na kahánku,

náhle však on a – světlo v temnotách.

Byl to on, musel, vím to určitě,

nesl s sebou dřevěnou bedýnku,

starostlivě vyprávěl o květině –

že má ji rád i přes její pýchu.

Ne, nevyčítal mi moje chyby,

se zájmem a vlídně poslouchal –

člověk je člověk; každý jsme jiný,

pro ztracený čas nebědoval.

Nevím vlastně jak, ale vnuknul mi zas

naději, víru, do duše jas –

něžně a prostě pravil od srdce: 

„Láska, ta jediná dokáže zachránit nás.“

 Otevřela jsem oči. Kampak jenom šel?

Dost možná zpátky na svou planetu,

cestou si osedlal kometu a dotknul se hvězd.

Příteli, v mém nitru zůstal – neodešel.

Drahý Antoine,

píšu ti, že je skutečný, žije –

tvůj Malý princ, čisté dítě,

jež s vesmírem pohybuje.

„Co je důležité, je očím neviditelné.“