O krizi, kterou (ne)vidíme

Všichni stále, a rovněž rádi, mluví o té ekonomické krizi, zatímco nám zdárně mezi prsty utíká její nebezpečnější sestra, a to krize společenská či krize sociální, alespoň takto nějak bych nynější situaci pojmenovala, třebaže netuším, zda zcela správně. A byli jsme jí zasaženi všeobecně – ať už bohatí, či chudí. S trochou nadsázky se dá hovořit o pandemii, což je obvykle veliký průšvih.

Mohla bych říkat, že se již pomalu křivíme vzhůru, tedy k lepšímu, jenomže hrát si na demagoga a populistu je snadné, daleko obtížnější je vyhnout se dennímu patosu, leč zní mnohdy krásně a optimisticky. Vzniklý stav si ale zaslouží realistický pohled a přesné pojmenování, jinak je zbytečné se jím jakkoliv zaobírat.

Rozdíly mezi lidmi jsou již ve fázi, kdy bijí do očí snad i slepého. Víte, nevím, zdalipak je ideální dělit lidi primárně dle majetkové situace, neb ono to nikdy není hlavně o tom majetkovém bohatství, a jestli je pak vhodné dělit lidi vůbec. Teď jde však o víc. Možná o morální stránku a toleranci, o motivaci k práci nebo vzdělávání, o vzájemnou empatii a solidaritu, o zájem o druhé a souznění. Neustále se vymlouváme, že nemáme čas, že ta moderní doba je prostě příliš rychlá a plná stresu, avšak kdo je tím skutečným hybatelem toho, jak se věci právě mají? Bůh? Ti, kteří v něj opravdu věří, a nejen ze zvyku a pohodlnosti, si to takto klidně mohou vykládat. A co ti ostatní? K těmto patřím i já a znám ten zázrak, jenž mne žene vpřed. Není to touha po penězích, ni touha být slavným. Je to víra v naději a lásku, je to touha zůstat prostým člověkem, který se stává lepším kdesi uvnitř sebe a roste v žebříčku skutečných hodnot, nikoliv v žebříčku popularity, a může být prospěšný svému okolí, protože chce, což také třeba zní dost neskutečně, jenomže možné to jest.

Nedávno jsme na sociologii probírali přechod od tradiční k moderní společnosti. Vyjmenovali jsme si základní charakteristiky u každé z nich a následně spekulovali nad výhodami a nevýhodami. Zajídají se mi diskuse o ničem a musím poznamenat, že místy jsem si připadala jako kdesi na půdě Senátu či na zasedání vlády. Ohromuje mne, jak všichni naprosto úžasně řeční, melou pantem a do úst si pořádně nevidí. A to slůvko „kdyby“! Nevím, avšak pocity mám opět takové, že nikdy nic nevyřešíme nebo nezměníme, pakliže se budeme neustále a neuspořádaně překřikovat, aniž bychom si stanovili jasný cíl – začít konečně něco konat. Již na školách se rodí výborní demagogové, kdežto lidé schopní jednání zkrátka chybí. Patrně i kvůli tomu, že jsou ustavičně válcováni scestnými argumenty z řad rádoby všeználků, kterých je, bohužel, většina, jenže vysvětlujte blbovi, že je blbý.

Inu, mnoho z nás si myslí, že ví, a proto to taky takhle vypadá. Ego si touží zvýšit kdekdo, a tak na slušné a pracovité lidi zbývá jenom práce a dřina, kterou víajpí osobnost nezastane, přičemž těmto chvástalům ještě dělá dobře a lichotí jim, když si mohou otevřít pusu na svého podřízeného, jemuž často nezbývá, nežli mlčet, neboť radši spolyká urážky a pokloní se člověku sebestřednému, než nepříjemná představa, že se stane nezaměstnaným. A co s tím? Upřímně – dostali jsme se do začarovaného kruhu, z něhož bude jistě těžké se vymanit, přesto věřím, že to není nemožné.

Umění? Téměř mne dodělal názor, kterak nechodíme do divadla z pohodlnosti, kterak koukáme na béčkové filmy kvůli nevkusu. Vždyť na divadlo či jiné krásné kulturní akce nemají lidi dneska peníze a na béčkové filmy koukáme kvůli odreagování se a pro zábavu, ne však z nevkusu. A znovu – zejména „vyvolení“ si mohou dovolit jít se promenádovat na nóbl akci a dávat na odiv svou noblesu a nechápavě kroutit hlavou, kde že jsou ti nevzdělanci, co dali přednost vysedávání u televize. Je to k smíchu.

Individualita a svoboda – znaky demokracie? Připadá mi, že jsme zcela nepochopili význam těchto dvou slůvek. My si na individualisty doposud pouze hrajeme, zatímco té vlastní individuality se dobrovolně vzdáváme. A pohybuje-li se snad v našem okolí skutečný individualista, je často nepochopen a zavržen právě proto, že se až příliš vymyká té většině, čili normálu. Svobodu sice máme, ale využíváme ji k tomu, abychom mohli obcházet zákony, podvádět a urážet se, samozřejmě, ve jménu té svobody. Nač se odvoláme příště?

Na ulicích vidím velmi, velmi výrazné rozdíly mezi námi. Chudý vs. bohatý, vzdělaný vs. nevzdělaný, dobrý vs. zlý, člověk se zájmem vs. člověk bez zájmu etc. Myslím, že není dobré to přímo takto oddělovat, avšak hranice mezi dílčími vlastnostmi se neustále hloubí. Solidarita? Ano, sociální dávky pobírají ti, kteří si je nejméně zaslouží, avšak po právu, jelikož je to zákonem dané. A vězte, že rozhodně nejsem zaujatá, jen cítím nespravedlnost a nefér jednání.

Zaujal mě citát od pána, od kterého bych takovéto moudro vážně nečekala: „Příliš mnoho lidí utrácí peníze, které nevydělali, za věci, které nepotřebují, aby udělali dojem na lidi, které nemají rádi.“ I v tomto se skrývá zakopaný pes. Musíme být upřímní a srdeční, abychom byli šťastní a měli ze sebe dobrý pocit. Divadlo hrají herci.

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jací jsme kritici. Pro hanící fráze nejdeme daleko, zato vyřknout cosi milého a pozitivního nám dělá sakra velký problém. Proč? Asi to souvisí s těmi našimi egy.

Zrovna na média se strhla smršť negativních vln (a zeman vesele pije dál). Obzvláště pak na bulvár. Myslím, že je jasné, proč se píšou články odsuzující jednání známých osobností, nikoliv „celebrit“. Lidi rádi čtou o tom, že je někdo na dně, že tomu se nepovedlo toto, že tamta neví ani ono. Je to jednoduché – léčíme si své boly na starostech a utrpení ostatních. Je to smutné a trestuhodné. Pranýřujeme však ta média. Pro mě je zásadní otázka tato: Kdo je vinen – ten, který tyto články píše, nebo ten, který je čte;  s otevřenou náručí přijímáme bludy, aniž bychom kriticky přemýšleli – vždy si totiž můžeme vybrat, co chceme číst a jakou pravdu budeme považovat za správnou, ne? Já plky nečtu a mám po problému.

Svůj článek zakončím myšlenkou Ericha Fromma: „Mít nebo být?“

Tedy buďme a akceptujme smysl jako cestu.