Mravy, škola a já

Školu vnímám jednoznačně jako přínos, který mi snad i jednou vynese. Ne ve smyslu peněžním, což zde píšu hlavně proto, že doba je už prostě taková, nýbrž ve smyslu duchovním, vědomostním a samozřejmě motivačním. Uvědomuji si totiž zcela jasně, že možnost studia je pro mě darem velikým. Naštěstí nežiju kdesi v Africe, kde bohužel nemají školy, mnohdy ani vodu (i když třeba ve Francii běžně myjí proudy pitné vody ulice) a naštěstí nejsem ani spratkem, co má vysoce postaveného tatínka či maminku. Jsem prostě obyčejná Kateřina Svobodová a své šance něco se naučit si velmi vážím a pevně ji držím.

Nezapomenutelní

Na školu nahlížím pozitivně proto, že jsem zatím prostě potkala ty správné lidi, což označuji jako štěstí. Chtěla bych konečně zmínit ty konkrétní osoby, které pro mě byly doposud klíčové – snad mi odpustí jejich odhalení, avšak sluší se, bych je jmenovala, neboť už navždy zůstanou v mém srdci jako Učitelé a Osobnosti, jsou to: Jiřina Janderová, Jiřina Šnejdarová, Irena Fleissnerová, Rozvita Švarcová a Romana Valíčková. Věřím, že díky těmto, shodou okolností, ženám, jsem zase o něco výše a na té správné cestě. Momentálně chodím do třetího ročníku na gymnáziu, kde máme dalších mnoho úžasných osobností, které nejen učí a já jsem ráda, že jsem právě tam.

Stres a demotivace

V tomto článku jsem se ovšem chtěla zabývat i něčím zcela jiným. Totiž stresem ve škole. Na základní škole jsme měli vytvořené poměrně příjemné prostředí pro poznávání, avšak nikdy nezapomenu na hodiny plavání, na které jsem chodila velmi nerada, a to kvůli plavčicím, které však nezachraňovaly, ale rovnou topily. To je první „milá“ zkušenost. Od té doby plavu jedině prsa, jež mě bezpečně naučila moje babička. Ze základní školy jsem si na střední školu odnesla stres při hodině matematiky – to proto, že jsme měli sice výbornou učitelku, která svým způsobem matematiku učila dobře, zato dosti nevybíravě. Ale vidíte, i na tuto osobu si velmi jasně vzpomínám. Co se týká předmětů, které nemusím, tak bych k té matematice přihodila ještě fyziku a zeměpis, protože jsem zkrátka nebyla v samých začátcích studia těchto, jinak zcela určitě zajímavých věd, nijak motivována věnovat těmto dvěma předmětům pozornost. Několikrát v životě mě učili i neznalí, neochotní, nehodní, arogantní a labilní (zás)tupci, avšak těch nebylo mnoho a alespoň jsem poznala, co všechno je vlastně možné…

Poslání

Ze studentů dnešních je mi občas pěkně mdlo. Z čeho patrně pramení jejich nezájem o poznání? Zdá se mi nesmyslné a nespravedlivé svalovat vinu na učitele, i když více než hodně mohou studenta ovlivnit právě oni a právě oni jsou ti, na kterých závisí budoucí postoj žáka ke studiu. Alespoň jsem přesvědčena, že takto to je, neboť být učitelem je povolání – poslání a ne každý jej může naplnit. Díky tomu, jak chápu a vnímám toto řemeslo, vidím samozřejmě i to, že učitel je taky jenom člověk – mnohdy se na tento fakt zapomíná, což je naprostá hloupost! Vrátím se však výše - proč je mi vlastně z některých studentů dnešních mdlo? Protože si zkrátka neváží té snahy, vůle a pracovitosti učitele! Víte, já znám i mnoho špatných učitelů, kterým třeba nevěřím ani nos mezi očima – jsou to zároveň i špatní lidé, ale nikdy bych jimi nepohrdala ze zmíněných důvodů. Všímám si často, jak se u nevzdělaných (nezkušených) vytrácí touha po vědění. Je to škoda. Bojím se, abychom kvůli nezájmu o poznání neudělali jednou nějakou osudovou chybu, ale to už zase trošku odbočuji…

Neučíme se pro školu, ale pro život

I já jsem student. Znám však moc dobře své místo. Troufám si tvrdit, že jsem pilný, pracovitý a poctivý student, který touží vědět, a proto se vzdělává – za tento výrok se nestydím a kašlu na to, že byste mě klidně mohli označit za „šprta“ a podobně, já vím skutečně, jak na tom jsem. A nebojte, nejsem nenormální. Taky mě někdy děsně unavuje to všechno – práce, povinnosti, starosti… Ale pochopila jsem jedno zásadní moudro; tohle: „Neučíme se pro školu, ale pro život.“ A víte, díky komu jsem ono moudro pochopila? Právě díky svým průvodcům při vzdělávání se, díky učitelům.

Věc přímo nelehká

Kdybych teď měla kohosi obvinit z nevědění dnešních lidí, obvinila bych hlavně ony studenty z hlouposti, která pramení z toho, že jsou neochotní a prostě nechtějí… Já dobře vím, že studovat není snadné, ale kdyby to bylo snadné, jaký by to asi mělo výsledek? „Když najdeš v životě cestu bez překážek, určitě nevede nikam. “ Jak moc mi ještě nedávno záleželo hlavně na mém prospěchu a na tom, co si o mně laskavě myslí ti ostatní, avšak konečně jsem pochopila, že o tom to přeci vůbec není. Více vyjadřovat se k tomu netřeba. Každý by si měl své priority srovnat sám. A nezáleží na tom, za jak dlouhou dobu to dokáže.

Jak je to doopravdy - "moderní" doba (ú)točí

„Taháky ke škole patří.“ Tento stupidní argument slyším poslední dobou poměrně často. Jednou v životě jsem měla tahák. Jo, opsala jsem to – a v pohodě. Řeknu vám, měla jsem potom tak černé svědomí, bylo mi to navíc trapné vůči ostatním ze třídy, kteří uměli, dále nastala velmi trapná situace vůči učiteli a hlavně to hryzalo v hloubi duše mě samotnou! Nestálo mi to vůbec za to, avšak zkusila jsem tedy neznámé. Víte… ach, ta „moderní“ doba. Přiznávám, někdy mě učení silně štve a nebaví. Dost často si učitel na daný předmět myslí, že máme čas se zabývat pouze tím jeho předmětem a je toho moc – ostatní učitelé si myslí to samé a je toho ještě víc. Ale dá se to zvládnout. Ne vše a vždy úplně dokonale, samozřejmě. Je třeba umět si poradit, zachovat chladnou hlavu a „selektovat“. Zní to vskutku jednoduše. Já říkám tahákům jasně „ne!“. Nevím, co bych dělala, kdybych byla učitelkou a našla u žáka tahák jednou, podruhé, potřetí… Mě by to asi přišlo až komické, jenomže podvody mi k smíchu nepřijdou a navíc pořád fixlovat je už dost trapné, nespravedlivé až nemravné. Dneska má každý bezva mobil, tablet… Tudíž není problém si téma na písemku vyfotit a během testu prostě opsat. Učitele ani nenapadne, že by někdo mohl být tak moc drzý, jenomže asi by se mnohdy divili. Dost často si totiž onen člověk, co neumí, neváhá prostě otevřít sešit a jednoduše to obšlehnout. Jak snadné! Může to být klidně i matematika, malý vzorový příklad… co je na tom špatného, že? Jsem již docela znechucena tím, jak to chodí. Jsem znechucena, poněvadž to není spravedlivé vůči mně, která se učí, je to nespravedlivé vůči učiteli, který má snahu učit, je to však hlavně nespravedlivé pro podvodníka samotného, protože ubírá sám sobě, avšak není s to danou situaci vyhodnotit lépe a pochopit, že o tu jednu hloupou známku vlastně ani nejde. Vidím v tom daleko hlubší smysl. Možná jej někdy pochopí i ti, kteří mají tendenci podvádět, a to zejména sami sebe. Co asi může vyrůst z lidí, kteří podvádí už ve škole a vůbec jim to nepřipadá divné a drzé? Odpovězte si sami. Nebo se prostě rozhlédněte kolem sebe. Líbí?