Jako navlékání korálků

Pomalu se roztahuje opona. Za ní stojí připravená docela malá dívenka, kterou drží z každé strany pevně za ruku dvě hodné paní, dvě herečky, jejichž ruce jsou studené úplně stejně jako ruce té dívenky.

Holčička má u pusy připevněn mikroport, na hlavě zrzavou paruku a těší se i bojí zároveň. Konečně se rozsvěcují i reflektory. Svítí teď přímo na ni. Všechny tři se na sebe podívají, usmějí se a už kráčí vpřed. Holčička jde přesně na místo, jež je vyznačené bílým křížem, tam, kam ji během zkoušky postavil režisér. Hlavní rekvizitu představuje houpačka. Dívenka se chytá provázků houpačky, svůj pohled směruje k divákům a začíná zpívat dětským, zprvu trošku nejistým, hláskem:

„Já vzpomínám, jak přišel kdekdo tenkrát s přáním "dej bůh štěstí",

ten krásný den, je slavobrána mého mládí, "dej bůh štěstí",

jak na šňůru perel dny příští navlékám,

před sebou nejhezčí léta snad mám,

maminka má mě na čelo teď líbá s přáním "štěstí v lásce",

nic neznám, dokud prý svou lásku nepotkám,

pak má přijít ten můj, mně lásku dá znát,

štěstí v lásce, ať mám......“

Do pohybu je uvedena točna. Žluté světlo je střídáno fialovým, všechny osoby pohybující se na jevišti tančí. Po chvíli postavy jakoby zkamení, reflektor svítí svým paprskem opět na holčičku. Ona tak stojí sama v kruhu, v němž také za pár okamžiků dozpívá svou píseň.

Tento obraz, mimochodem dvanáctý, si pamatuji dodnes. Scénu vidím přesně před sebou, dokonce pociťuji i nervozitu, kterou jsem zažívala tenkrát, byť od Řeka Zorby uplynulo již osm let. A bylo to krásné.

Naprosto podobně si vybavuji první den v září, kdy jsem se ocitla v divadle, avšak v jiné roli. V roli prváka, v roli středoškoláka. Byla jsem od rána na rozpacích - vlastně jsem se taky těšila i bála. Nedokázala jsem si představit, že jsem navždy opustila svou třídu na základní škole a své učitele, které mám přeci tolik ráda. Přišlo něco nového. Nový začátek. Na jevišti seděli profesoři z gymnázia, my jsme je pozorovali z hlediště a tiše si špitali: „Jé, hele, to bude ona,“ nebo „Koukej, to je určitě on,“ pak přišla na řadu píseň Gaudeamus igitur, všichni okolo povstali, tak my taky, rodiče slzeli, my ne, pak nám rozdali pamětní list a dárkové předměty od MUSky. Střední škola byla tímto zahájena.

Nu, za pár dní nám zase začne září, jenže nyní se již nebudu bát. Teď už se budu pouze těšit. Těšit se na své profesory, které mám tolik ráda, na spolužáky a na to, kterak započne další začátek. Leč začátek konce. Uteklo to. V prvních dnech se budu snažit psát úhledně, budu vše plnit do posledního puntíku. Sice se stanu čtvrťačkou, přičemž budu tedy chodit do nejstaršího ročníku na škole, přitom se budu pořád stejně ostýchat a jistotu získám na krátkou dobu, poněvadž se ani nenadám a bude tu květen a.... 

BRZDA! STOP! TICHO! STAČÍ! JEŠTĚ NE!

Chci si to užít, a to ať se děje cokoli. Vím, že to, co se má stát, se beztak stane. Nic nezměním. A vlastně ani nechci. Jediné, co vím a chci, je jít do toho od začátku na plno a s odhodláním - hlavně ale nespěchat, protože: „Nic předčasně nemá se chtít, kdo moc pospíchá může z toho jen škodu mít, jak ten motýlek. Žádný spěch, zůstaň stát, náš svět má přísný řád. Jen čas zná správný lék.....“ Tento text zpíval Radim Madeja, bylo to ohromující a úžasné. Uvízlo mi to v hlavě. A já?

Užívám si to.

„Nikdo se nemůže vrátit a vytvořit nový začátek,  ale každý může začít dnes a vytvořit nový konec.“