„Doktor Vlach vždycky říká, že nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života. Když přijímají královské dary osudu s přesvědčením, že je to samozřejmé. Probudí-li se člověk ráno zdráv a svěží v čisté posteli s vědomím, že za chvíli dostane teplou snídani, je to pádný důvod k tomu, aby vstal a aby zazpíval píseň díků nebo napsal oslavnou báseň na krásu života.“
Sotva jsem ráno otevřela oči, vybavila se mi tato poučka z úst doktora Vlacha a v danou chvíli mi to přišlo ohromně komické. Hned poté, přiznávám – asi za deset minut – jsem proto s chutí, do nového dne i k snídani, vstala, i když mně brzké vstávání poslední dobou nedělá dobře, ačkoliv po opláchnutí obličeje je to se mnou lepší a lepší, co se tedy alespoň vnějšího stavu týká. Ani přísloví z úst tety Kateřiny, že: „Ranní ptáče dál doskáče“, mne, kupodivu, nevyvedlo z míry, dokonce na mne zapůsobilo svou pravdivostí. Zvedajíc se z vyhřáté postele jsem si navíc i vzpomněla na „předepsaný“ způsob zvedání se (přes břicho), avšak s inovacemi jsem zašla ještě dál – držení kartáčku na zuby pro mne poněkud neobvykle – v levé ruce. Nutno dodat, kterak všechny tyto rituály jsem uskutečnila právě kvůli oslavě života, jelikož … on vskutku krásný je, třebaže v něm vystupují postavy jako teta Kateřina, Milouš, doktor Vlach – v příběhu člověk potká i dědečka, slečnu Barboru či Saturnina, přičemž každý z nich člověka zkrátka něčím obohatí, o tom víc nepochybuji.
Přesně za měsíc se už budu potit u písemné části maturitní zkoušky z anglického jazyka a je třeba říci, že ve skutečnosti teď žiji snad až v přílišném strachu a nejistotě, ovšem mé vnitřní rozhodnutí, že strach i nejistotu překonám, ve mně vyvolává naději a cosi mne tak žene dál. Aneb jak by pravila teta Kateřina: „Co tě nezabije, to tě posílí,“ proč tomu neuvěřit?
Pé es: Hledám Saturnina, který se však vůbec nemusí jmenovat Saturnin. Nástup možný ihned.
