Had, mol a slon

Děj na jednu slabiku. Snad pro poučení... Každopádně hlavně pro radost. Už jste slyšeli o tom, jak to bylo s hadem, molem a slonem?

Žil byl kdys had či plž. Měl rád svůj břich i hlad měl, a tak furt jed, tím víc pil, neb tak už to je. Však žil byl tu i mol, jenž kdys furt jed, tím víc pil, páč tak už to je, ale být na mol den co den? Dřív snad, teď už ne. Au, ten vřed!

Mol šel tam, kde je had, za ním dál. Pak řek mu: „Ne, vždyť au je vřed!“ Had se lek, na břich leh. Mol se jen smál, vtom zbled. Had kous ho – přes svůj břich a hlad – měl zub a v něm jed! „Blb jsem!“ jen řek mol. „Ha!“ zas had, když do zad mu vpad mol vnuk: „Hle, jak chcíp můj děd, tak pojď si i pro mě!“ had hned šel. „Ne, proč mol vnuk má luk?“ křik had, teď tak sláb. „Tys had vrah, čau!“ mol vnuk šíp vzal i luk. „Jsem již kluk!“ a kouk, zda had spad. Jo, spad. Zub vzal si mol vnuk a had? Zbyl jen vřed. Mol vnuk klek. „Na tvou čest!“ pil. Tím víc, až zde žil had vnuk.

O kus na jih hlad měl pan slon.