Do nebe(zpečna)

Lidi opilí vínem trpkým rádi trpí jen tím - a život přitom není trapný a člověk stále dere se jím.

Všechen rozum málo platný –

osud ke mně není fér!

Ostatní vinni, avšak já čistý –

kde společnost, tam i solitér.

Duše nejisté, kytky vadnou,

neboť dusíme se v prázdnu.

Rozbité srdce není vskutku vadou –

dotek bez něhy důvod je k bolu.

Slzy smutku smáčí mladou tvář –

svědomí, ten tichý našeptávač,

lže mi o lásce a sám je velký lhář!

Jednou nemilovat? Člověče, plač.

....

Jenomže jít s pláčem po světě –

to byl by hřích.

Splín občas lidem hlavu poplete –

by smích se zas probudil v nich.

Třebaže hodně tiše, pro sebe:

„Dítě v tobě chce měnit svět!“

a přece nedovolím slunci zrezivět –

vždyť tak toužím až k nebi vyletět!