Den olympionika

Ručkou nemotorně zastavila budík. „To snad není možný! Taková nespravedlnost – vždyť spím sotva pár hodin a už zase musím vstát,“ postěžovala si nahlas. „Vida, ještě k tomu jsem zaspala, začíná to prostě úžasně!“ se zděšeným výrazem pádila do koupelny. „Kačulo, na pohodu, prosím tě!“ hulákala na ni z postele sestra.

Venku panovala tma. Přestože sil měla po náročném týdnu v běhu dost málo, odhodlaně nastoupila do autobusu a nechala se odvést na nádraží. „Brr! Humus!“, syčela, „Taková zima!“
 
Šla na čas. „Alespoň tohle mi vyšlo a nebudu muset čekat jako obvykle,“ spokojeně si pro sebe zamumlala. Po pěti minutách o samotě však začala tiše, zato silně někde hluboko v sobě panikařit. „Co budu jako dělat? No, sama tam zkrátka nejedu. To ani náhodou!“ Doufala, že brzy obě přijdou.
 
„Dobrý den,“ slyšela odkudsi. „Dobrý den,“ odpověděla. Kdekdo si musel všimnout, že v ní trošku hrklo při pohledu na svou spokojeně vypadající matematikářku. „Dneska učím v Bílině, víš, co ty tady děláš?“ „Nu, já čekám,“ nejistě ze sebe vypravila. Za okamžik z ní však spadl jakýkoli stud, a tak docela živě vylíčila vše, co mělo sebemenší spojitost s dnešní francouzštinou, včetně obav a mírného strachu. „Tenhle vlak do Ústí mívá poměrně často zpoždění, zajdu si ještě něco koupit“ a matematický génius odkráčel směrem ke krámku s občerstvením.
 
Čas šel neúprosně vpřed. Konečně! „Ahoj, moc se omlouvám, ale zaspala jsem,“ lapala po dechu Karča. „Tak ty taky?“ usmála se a s vážným výrazem dodala: „Měly bychom jít koupit lístek, protože se zdá, že naše Bočanka už je prostě Francouzskou každým coulem, a tak si asi právě dává onu akademickou čtvrthodinku. A musí zrovna i dneska!“
 
Jak se oběma reprezentantkám ulevilo, když zahlédly uřícenou Bočanku ve dveřích. „Hrozně se omlouvám, nějak jsem to nevypočítala,“ nadechla se, „můžeme jít koupit jízdenky?“ „Všecko už je zařízený,“ vzápětí byla uklidňována svými studentkami.

7:05. „Vidíte, já jsem říkala, že tyhle vlaky mívají zpoždění“ prohlásil matematický génius. Po několika minutách se konečně ozvalo hlášení, že vlak právě přijel na nástupiště číslo 3. Tedy šlo se.

Matematikářka se chystala vystoupit z kupé, kde bylo horko až k zalknutí, v tom se otočila směrem ke Kátě, sáhla do kapsy a vyndala krásné linecké srdíčko. „Tady máš něco pro štěstí, ty jeden nerváčku,“ pohladila ji po ruce, zapnula si kabát a vykročila z kabinky. Nerváčka to docela dojalo, k tomu dodalo odvahy a v duchu si řekla, co si koneckonců řekla už mnohokrát, že i učitelé jsou normální lidé, třebaže jsou na matematiku. Pohlédla z okna. Pod cedulí „Bílina“ stála ta hodná osoba, usmívala se a mávala. Zamávala taky.
 
„Ústí n. L. hlavní nádraží“. Trojčlenná skupinka vystoupila. „Máš plánek, Káťo?“ s tázavým výrazem kývla Bočanka. „Nu, jasně, mám, jen nevím, jak moc nám pomůže,“ upřímně se uchichotla. Cestou ve vlaku si všechny velmi příjemně popovídaly, mimo jiné si navzájem stačily říct, že o nějakých orientačních schopnostech nemohou ani jedna z nich v žádném případě hovořit. Ale Káťa měla ten plánek – sice propiskou na koleni kreslený, avšak forma není nikdy úplně rozhodující.
 
Šly a šly, až došly k pekařství. „Zajdu nám pro kobližky,“ obě studentky nadšeně souhlasily. A pokračovalo se. Káťa zodpovědně a poměrně úspěšně dovedla celou skupinku k obchodní akademii. „V těch pokynech to vyhmátli – prý zhruba 8 minut, my to měly za 10. Dobré.“
 
Po prezenci byly všechny tři zavedeny do společné třídy. Vybalily kobližky a začaly jíst. Ostatní olympionici s doprovodem veledůležitě listovali slovníky, opakovali gramatiku a tvářili se naprosto vážně. Za chvíli přišla jakási sympatická paní pro Bočanku, která měla úkol být porotkyní. „Holky, já vás tady nechám. Hlavně žádný nervy. Kdybychom se už neviděly, tak přeju hodně štěstí!“
 
Káťa s Karčou zůstaly ještě dost dlouho ve třídě. „Kategorie B1 a B2, prosím, pojďte se mnou.“ Holky na sebe trošku vylekaně mrkly. „Tak jdeme!“
 
Ve této třídě byli připraveni tři porotci. Mezi nimi však chyběla ta milá tvář Bočanky, jež nakonec porotcovala v kategoriích A1 a A2. „Uf, alespoň se neztrapníme, co?“ „No, moje řeč. A taky nikoho nezklameme. Tihle nás už v životě neuvidí, tak co, viď?“ pronesla Káťa. Pokyny byly ve francouzštině, což byla pro obě dívky první zkouška. „Držím palce!“ „Já taky, zatím ahoj,“ a Karča odešla se zástupem do jiné třídy, o patro výš.
 
Kátě se potily dlaně, ale snažila se soustředit a být v pohodě, jak jí radil nejeden člověk. Uplynulo 10 minut. „Tož poslech a psaní bych měla, teď ještě ta konverzace,“ s napětím vyšla ven.
 
Karča a Káťa se setkaly zase v té kobližkové třídě. Následující okamžiky si povídaly o všem možném, jen ne o soutěži. „Kateřina Svobodová,“ ze dveří pronesl namyšleně vypadající jinoch. Káťa pokrčila rameny. „A mně bylo divné, že jsou všichni bůhví kde,“ nadechla se, „tak já jdu na to!“ „To dáš!“
 
Prošla chodbou. Šla v závěsu za mladíkem, rychlou chůzí, až by jeden řekl, že něco hrozného provedla a že je vedena na kobereček. Musela projít kolem davu ostatních soutěžících, kteří na ni koukali, plni očekávání. „Ona jde první!“ „To jsem zvědavá!“ „Myslíš, že to umí?“ znělo ze všech stran.
 
Při vstupu do třídy se Káťa zarazila a srdce se jí prudce rozbušilo. Jen tři lavice, v každé z nich jeden porotce. Káťa na výzvu usedla. „Představte se mi a pak si chvíli popovídáme, ano?“ důrazně řekla žena středního věku a s krásnýma velkýma očima. Kátě se to zdálo jako věčnost. Konečně paní koukla na hodinky a poměrně spokojeně odkázala soutěžící o lavici dál. „Bonjour,“ nahlas pozdravil sympatický profesor. Kátě se moc líbil a docela se jí i chtělo si s ním popovídat. „Vylosujete si 2 témata a o jednom z nich si společně promluvíme, ano?“ Černovlasý muž se stejně jako předcházející porotkyně po určitém čase podíval na hodiny, přikývl, začal si hbitě zapisovat poznámky a odkázal Káťu k poslednímu stolu. „Dobrý den,“ „En français, s'il vous plaît!“ Káťa se okamžitě opravila a pochopila, že o úsměv se ani nemusí snažit. Paní francouzštinářka dala jasně najevo, kdo tady bude mít navrch, což zkoušená přijala bez větších obtíží. Řídila se pokyny přísné paní. Popsala obrázky, které si vybrala. Pěkně se jí při tom klepala kolena. „Merci beaucoup,“ a konverzace byla tímto skončena. Káťa se zvedla, poděkovala en français a vyšla na chodbu. Jak si užívala ten pocit úlevy! S hlavou vzhůru a s úsměvem prošla kolem všech zvědavců, kteří vypadali ještě zeleněji než předtím.
 
V kobližkové třídě stále seděla Karča. Za nedlouho pro ni také přišli. Káťa se rozhodla jít na vzduch. Se zájmem si prohlížela plakáty a obrazy na chodbách – byly čerstvě natřené. Káťu za chvilku bolela hlava – to ta agresivní vůně čerstvého nátěru.  Raději se vrátila do třídy, ve které viděla před sebou ještě dlouhou dobu oranžovou barvu stěn na chodbě. Karča se vrátila. Byla celá flekatá a vypadala vytočeně. „To byla bába protivná!“ Káťa vyprskla smíchy a snažila se svou kamarádku uklidnit.
 
Zdálo se to jako věčnost! Další hodina a půl čekání! „Už chci domů!“ „Já taky!“ „A kde je vůbec Bočanka?“ „Nevím, taky bych potřebovala vidět nějakou hodnou duši!“

„Holky, pojďte, bude vyhlášení,“ to zase ten kluk. Holky alespoň tentokrát následovaly dav. Všichni se usadili. K davu promlouval onen sympatický porotce. Káťě srdce bušilo obzvláště prudce. První chvíle byla nuda. Vyhlašovaly se kategorie A1 a A2. A pak konečně B1. Káťa si nestačila ani zavázat tkaničku a už byla volána za třetí místo. „Kateřina Svobodová!“ Byla zaskočená. Tohle opravdu nečekala. Rozpačitě si došla pro diplom. Pro svůj první diplom! Zpátky k lavici dokráčela rychlým krokem, neb kdo je rád na očích před tolika neznámými lidmi. Po vyhlášení B2 byla zklamaná, že se Karča taky neumístila, avšak přišlo jí to legrační vzhledem k té „protivné bábě“. Ihned po skončení celého ceremoniálu jí za třetí místo srdečně gratulovala Karča a poté Bočanka, která vypadala velmi spokojeně. „Paní profesorko, moc děkuju!“ „Nemáš za co!“ „Ale mám, vždyť bez vás bych tu takhle nestála,“ Bočanka se začervenala.
 
Následovalo jen rozloučení se školou s oranžovými chodbami a cesta domů. Za celý den toho měly všechny členky týmu dost, a tak se těšily do vlaku, do toho tepla, na pohodlné sedačky a na vyprávění si svých prvních dojmů a nových zážitků. Donc, au revoir....