Ať žijou neroboti!

„Vrr,“ líbivě si vrněl. Znal i ta nejtajnější lidská zákoutí, poctivě vstřebával vše takřka do posledního drobečku. Člověk si snadno zvykl na jeho standardní výkon. Přestože byl pokaždé na vynikající úrovni, jeho práce začala být postupně považována za něco zcela obyčejného – za samozřejmost, a proto všechny velmi, velmi překvapilo, když náhle nefungoval tak, jak by měl, jak si člověk zvykl. Vysavač jednoho krásného dne prostě vypnul, leč při vysávání ještě nějakou chvilku plnil svůj úkol, jenže pak přišel zlom, náhle, nečekaně. Zelený robůtek již dál nemohl, neboť v jisté fázi cosi nevstřebal.

Nebojte, teď už je opět v pořádku, protože si odpočinul. Zkrátka relax potřeboval. Nic zvláštního.

A proč vlastně píšu o nějakém vysavači? Jelikož jsem si uvědomila tolik věcí! Tou první, podle mě nejdůležitější, je to očekávání – postupná standardizace. Myslím, kterak by přišlo celkem vhod otevřít oči a nedívat se na každodenní lidské úkony jako normální, poněvadž za tím vším může být, a většinou i je, schovaná velká dřina a úsilí. Všimla jsem si, jak si čas a „blbá doba“ postupně podmaňují člověka, jenž pod tíhou myšlenky na 100% výkon a mnohdy i na zisk pomalu začíná ztrácet smysl života, ba i chuť žít pro druhé a – vzdaluje se sám sobě, což vnímám jako průšvih. Život je takový zajímavý koloběh a doteď přesně nevím, kam až si lidská bytost může dovolit odbočit, avšak jedno vím jistě – rozhodně nic není samozřejmé, neb do všeho člověk dává – úsilí, vůli, práci, kus sebe – slůvko pochvaly či alespoň odměna v podobě úsměvu je tady naprosto na místě. Chceme snad fungovat jako roboti? A jde to vůbec – vždyť máme srdce i duši – jde to?

Mrzí mě, jak nechceme pochopit, že do nekonečna se vstřebávat nedá, protože i robot si žádá odpočinek. Reakce na něj se však různí. Jedni nadávají, kterak není vhod, zastavit se v průběhu práce přeci nelze, jiní nedokážou přijmout, a tedy odmítají, že i ten, kdo neustále jenom vstřebává, rovněž prahne po přijetí, po pochopení, což je v daný okamžik absolutně nemyslitelné – výměna rolí? A co za to? Jsou i tací, které, byť dočasná, neschopnost vysavače odradí, znejistí, a proto od něj raději dávají ruce pryč, čas na výměnu.

S úvahou o robotizaci mě napadla i možná chybovost. Nemám důvod lhát – udělala jsem už spoustu chyb, ovšem nejhorší je chybu přehlížet, nepřipustit si ji…, nejenže brzy může v důsledku toho vzniknout chyba další, ale člověk se nikam neposouvá, nikoliv v žebříčku zisku nebo popularity, jakožto uvnitř sebe, v rámci hodnot. Věřím na člověčenství v každém z nás, jehož se dá pochopitelně dosáhnout, a za tuhle víru se nestydím, ba spíše naopak – člověk má vícero stránek (světlejší i tmavší), přičemž chyba (vzniklá například v tmavší složce osobnosti) se může díky pojmenování a následné nápravě (chce-li ji člověk napravit) dostat do té světlejší stránky – není to úctyhodné? Věru – je.

Jestli i s projevováním citů na tom budeme obdobně jako roboti, tak to potom nevím… Připadá mi, kterak se stydíme projevovat své pocity, hlavně ty pozitivní, a tak si již ani neumíme vyměnit pozdrav, poděkování, úsměv, uznání, slova chvály či projevit radost, podporu, natožpak přejícnost. Negativní pocity se vyměňují snadněji, to je zřejmé a je to škoda, poněvadž ty člověka dostatečně nemotivují – člověk pod jejich vlivem propadá nejistotě, klesá mu sebevědomí, cítí strach, v jeho důsledku propadá depresi či pasivitě (v horších případech touží po boji a po pomstě). Cestu ze zavírajících se dveří lásky (Lásky) spatřuji v upřímnosti a v otevřenosti. Definitivně z cesty vylučuji mazání medu kolem huby a další lichotivé praktiky, které jsou ve svém účelu až příliš nelichotivé. Já sama za sebe musím říci, že jsem se konečně naučila (nejprve jsem to pochopila) říkat věci pozitivní, nesamozřejmé, ocenitelné – prostě pravdu – a je to nesmírně kouzelné, neboť se mi tak mnohem častěji dostává zpětné vazby. Znáte to rozlité teplo v srdci?

Obdobně jsem se konečně naučila (nejprve jsem to pochopila) neříkat věci negativní, nemám-li k tomu, samozřejmě, důvod (neomezuje-li to mou vlastní svobodu). Respektovat druhého, přijímat jeho světlé i tmavé stránky se mi jeví jako správné. Nesmyslným hádkám se vyhýbám, hloupé připomínky nekomentuji – přitom jen zřídkakdy utíkám od rozporuplné situace – taková situace totiž není nesmyslná ni hloupá, ale přirozená a lidská – žádá si respekt, spolupráci a motivaci. Co člověka udělá šťastným? Relax – vstřebání – souznění.

Ať žijou neroboti!