Ospalá Uwajima

Uwajima se mi zatím jeví jako pěkná díra. Byl to taky nápad, dorazit sem posledním vlakem. Nádraží ospalé, před ním ani nohy a kolem jen potemnělé uličky. Jsem zvědavá, jak to minšuku budu hledat!

X+Takova ospala japonska dira...:-)

Šikoku je pro mě nejkrásnější část Japonska. Místní to tak úplně nechápou, nikdo z mých známých tady nebyl-a ani nevidí důvod, proč sem jezdit. Nic tady není-tedy nic speciálního. Ale pro mě je tady všechno-Japonsko v kostce. Hrady, chrámy, příroda, dřevěné rybářské vesničky...a místy i neopakovatelná atmosféra „starého Japonska“.

Teď mi to tak ale nepřijde. Ve tmě tmoucí musím hledat svůj nocleh podle pofiderní mapy...a to si vůbec nejsem jistá, jestli se mnou počítají. Pro jistotu jsem si bydlení zajistila předem, tušila jsem že dorazím pozdě. Babka na telefonu ale vypadala jako opilá-a pokud jsem její japonštině dobře porozumněla nebude mi nic rezervovat, tatami se vždycky najde. Teď hlavně abych našla já ji.

Nekonečné šlapání po tmavých uličkách. Nikde nikdo a moje minšuku už vůbec ne. Začínám Uwajimu nenávidět! Jako perníková chaloupka v hlubokém lese-do okolí bliká jediné světýlko. Kavárna. Úplně prázdná a s milou paní mluvící pouze svou mateřštinou. Nakonec se domluvíme, ona zamkne krám a dovede mě až na místo. No tak to bych teda fakt nenašla, reklamní poutač rozhodně čest svému jménu nedělá-a navíc je jen v kandži.

Barák (jinak se tohle polorozpadlé stavení nazvat nedá) je kupodivu otevřený, ale na moje nesmělé volání nikdo nereaguje. Vycházím ven, zvoním, klepu, všechno marně. Mám si snad ustlat přímo tady? Nakonec zouvám boty a procházím domem. Z místnosti vzadu na chodbě vychází světlo. Sympaťák kolem padesátky na mě zírá dost šokovaně-já na něj taky-zvlášť když mám okno a nemůžu si vybavit jedinou větu. Pár minut hrobového ticha stačí abych vydolovala inteligentní „pokoj?“ Muž se rozzáří-ááá, jasan, to je byznys jeho matky....

Maminka-nepochybně ona milá dáma z telefonu (domněnka že byla opilá nabývá stoprocentní jistoty) je pro mě milým zpestřením. Stařičká Japonečka v noční košili....ze mě je úplně nadšená-a hned na místě mi ukazuje návštěvní knihu-chlubí se, že tady nejsem první cizinec, už tu před třemi lety spal jakýsi Ital...bezva. Jak jsem si stačila všimnout, poslední nocležník přede mnou tu byl zhruba čtyři měsíce zpátky. Už se nedivím že na mě synáček zíral jako na zjevení. Později v noci si spolu chvíli povídáme (pod jukatou se nahá vůbec necítím nejlíp-a s díky odmítám pozvání na večeři)-vůbec nechápe, proč spím zrovna u jeho matky-i když je tak levná. Ani já to už moc nechápu, v hrozivě obrovském domě jsme úplně sami-oni v přízemí, já na patře. Pokoj s typickými posuvnými dveřmi pochopitelně nejde zamknout a je obrovský. Není v něm vůbec žádný nábytek, jen uprostřed jediná tatami na spaní. Připadám si jako bych měla nocovat v nádražní hale...Podle japonského zvyku si oblékám jukatu a jdu do koupelny. Průchozí budka na dvoře opět nejde zamknout (zřejmě je to nějaké místní pravidlo) a tak s díky odmítám koupel a jen se rychle opláchnu. V noci se pořád budím, každý zvuk má v té obrovité místnosti děsnou ozvěnu. V domě je kromě matičky se synem zřejmě ještě někdo další-uprostřed noci mě vzbudí šouravé kroky. Někdo kulhá po dlouhé chodbě a na chvíli, která se mi zdá věčností se zastavuje u mých (nezamčených) dveří. Sakra, nebýt to v tak bezpečném Japonsku už bych dávno zdechla strachy!!!

Probdělá noc má ale své výhody, ráno vstávám za kuropění, náházím do báglu svých pár věcí a než se město probudí, vyrážím na procházku. Je to zážitek. Chrámy v raním oparu, mlha nad řekou a školáci, kteří si na mě ukazují prstem. Hledám zdejší raritu-svatyni Tagadžindža, zasvěcenou plodnosti a sexu. Míjím probouzející se krámky a nakonec šplhám do kopce k místnímu hradu. Vypadá to jako by tudy opravdu dlouho nikdo nešel-a celou dobu není z hradu vidět ani špička. Před nosem se mi vynoří až na vrcholku úplně nečekaně....a já se té raní atmosféry nemůžu nabažit. Zamilovala jsem se do Uwajimy....

No uznejte-vy byste to našli?

Ranní atmosféra v chrámu 

Dřevěné tabulky "ema" obsahují přání nebo modlitby-a věší se na nějaké důležité místo.

Místní dílna...

A obchůdek...

Tak tohle mě dostalo-automat na alkohol není úplná vyjímka, ale aby se v něm dalo koupit litrové saké....a místní mládež je tak slušně vychovaná, že ji to ani nenapadne!

Tak jsem tu slavnou svatyni přece jenom našla..

A v ní i její nejslavnější artefakt.

Cesta na hrad vypadala jako by tudy hodně dlouho nikdo nešel-až jsem pochybovala jestli nahoře opravdu je...

Ale naštěstí byl-hrad se vyloupl z mlhy v celé kráse úplně nečekaně...