Kristina

Tak nám za okny postavili lešení. Je to zvláštní pocit, procházet se po bytě a z okna koukat na ukrajinské dělníky.

Dozvěděla jsem se-aniž bych se ptala-že Mišo má čtyřicet a doma má syna, Igor je vdovec. A že ani jeden nebyl v osmašedesátém v Čechách-na to se jejich čeští zedničtí kolegové ptali jako první. Připadám si jako nezvaný pátý do mariáše. Kluci si povídají lámanou ruštinou a já za okny sedím u notebooku a snažím se neposlouchat. Ale nejde to. Říkám si, jaké to asi je pro ně-nakukovat do cizích příbytků...Možná bych s nimi měla uzavřít přátelství-docela by se mi hodilo vědět jak je venku. Přes igelit ven nedohlédnu-a to je o těchto aprílových prázdninách vcelku problém. 

A s jejich ruštinou vzpomínám na Kristinu. Urajinku, která snila o velké rodině-sama byla ze šesti dětí-ale zvládla jenom Julju. Pak se s ní manžel rozvedl, vrátil se do Izraele a založil novou rodinu. A ona dlouhá léta podporovala rodiče, starala se o Julju a nemohla najít práci. Až přišla spása v podobě kamarádky, která si vydělávala v nočním klubu v Tokyu. Bez znalosti angličtiny i japonštiny sedla do letadla a začala nový život. Přes den spánek nebo výuka japonštiny, džíny a košile. V noci minisukně a sexy tílko-a japonští byznysmeni.

V Japonsku jsou časté noční kluby s privátní obsluhou-holka co s váma sedí u stolu, nalívá pití, směje se vašim fórům (když jsou povedené, zavolá i kámošku od vedlejšího stolu) a zpívá s váma karaoke. Vy na ni nesmíte sahat, ani ji nějak obtěžovat, ale pokud se domluvíte, můžete s ní odejít na pokoj a dát jí trochu přivydělat-to je mezi váma.

Dva roky bezbřehé samoty a stesku. Po dvou letech se vzchopila natolik, že si mohla dovolit poprvé navštívit dceru. A o rok později si ji přivézt do Japonska. A přestěhovat se do naší ospalé díry, kde zdaleka nevydělá tolik co v Tokyu, ale zato její dcera nemá tolik možností jak se spustit. Julje je patnáct, v zemi vycházejícícho slunce už je tři roky-a je neuvěřitelná! Japonsky vládne slovem i písmem, dostala se na střední jazykovou školu se specializací na angličtinu a čínštinu. Je z ní pravá Japonka. Po odpolednech jsem ji doučovala a snažila si zbytky své školní ruštiny povídat s její mámou (stejně si myslím, že si mě Kristina najala spíš kvůli sobě). Ty dvě k sobě mají hrozně blízko, sdílí spoustu společných holčičích tajemství. A stejně je za chvíli čeká další loučení. Julja je Japonka, miluje tuhle zemi a všechny svoje kámošky ze školy. Její máma to tady nenávidí. Cítí se ponížená a odstrkovaná. Nezůstane tady ani o den déle než je nutné. Dnem kdy si Julja najde práci, ona se vrací domů. Domů na Ukrajinu...