Hirošima

Chtěla jsem napsat o Hirošimě.... Chtěla jsem napsat o krásném letním dni, kdy byla obloha modrá a jen v dálce se ozvalo hřmění....

X+Hirosima ma zvlastni atmosferu...

Chtěla jsem napsat o roztavených nehtech a spečených skleničkách. O školních brašnách dětí, které umíraly do tří dnů po výbuchu.

O tom jak vypadala Hirošima před a po....a jak vypadá Hirošima dnes. O šoku, který se vás zmocní, když se octnete ve městě, které je synonymem totálního zmaru-a které je dnes modernější a zelenější než si dovedete představit.

Taky o fotografii zachycující lidský stín otištěný na schodech místní banky v okamžiku záblesku-jediné co zbylo z člověka, který na nich seděl.

O tom, jak jsme s kamarádkou prošly mírové muzeum a pak půl hodiny nemluvily.

O panu Jamaguči, který byl 6.srpna na služební cestě v Hirošimě a v 8:15 zrovna na cestě do centra. S těžkými popáleninami se rychle vrátil domů. Domů do Nagasaki-tak akorát aby stihl výbuch další atomovky.

Napsat příběh o dívce, která přežila výbuch a věřila, že když vyrobí tisíc papírových jeřábů, tak se uzdraví.

Chtěla jsem psát o obětech výbuchu, které se dodnes soudí se státem o odškodnění. O roztaveném Budhovi nebo roztavené dětské tříkolce. O Fénixových stromech, které rostly kilometr a půl od epicentra a výbuch přežily. Dodnes jsou na nich viditelné stopy po ožehnutí.

Zmínit se o mírové ústavě, kterou Japonská vláda chtěla před časem zrušit a postavit se po boku USA v boji proti terorismu-pro její zachování se právě v Hirošimě mohutně demonstrovalo.

Chtěla jsem napsat o tisícovkách luceren, které se při japonských dušičkách vypouští na moře, aby doprovodily mrtvé zpátky na onen svět.

Ale nemůžu. Zkoušela jsem to, ale nenašla jsem způsob jak popsat, co cítím vždy když navštívím Hirošimu.

A-bomb (bývalý průmyslový palác)-jediná budova, která přežila výbuch atomovky.

Průmyslový palác projektoval český architekt Jan Letzl, hned za řeknou začíná moderní Hirošima.