Jak jsem podlehla tradicím

Je čtvrtého prosince, svátek svaté Barbory. Tradice velí vyrazit do aleje, natrhat pár třešňových větviček a pak už jen s napětím sledovat, jestli do vánoc vykvetou a já se do roka vdám....

Daleko od doma lpím na tradicích tak nějak víc...upřímně, na barborky se vydávám poprvé. O třešně člověk v Japonsku nezavadí, zato sakur je všude habakuk. Teda aspoň jsem je celé jaro vídávala krásně kvetoucí po celé zemi....z vlaku. Vítr fouká, já na kole projíždím naším městečkem na severu a po sakuře ani stopy! Nakonec jdu na jistotu-kotvím u místního parku, přímo u chrámové budovy a v duchu se omlouvám všem místím bůžkům. Dochází mi totiž, že tak v pohodě jako v Čechách to asi nebude...v Japonsku se příroda neničí, barborky netrhají a park není tak prázdný, jak bych za sychravého dne čekala. Zahradnické nůžky mi trčí z kapsy jako němý výkřik, moje zářivě červená bunda poutá pozornost téměř takovou jako moje vlasy. (bunda je zimní, zatímco otužilé Japonky stále chodí s holýma nohama)

Míjím puberťáky usazené na lavičkách, randící páry a maminky s dětmi....probíjím se do vzdálenější části našeho malého parčíku, k sakurám. Rychle se rozhlédnu, vytáhnu nůžky-a šmik! S propoceným tričkem a vidinou policejního výslechu jsem ustřihla pět mrňavých větviček. Podezřelé zvuky za mnou mi téměř zastavily krevní oběh v těle-ještě nikdy mě tak nevyděsil obyčejný pejskař!

S úlovkem a nedbalým výrazem ve tváři rychle na kolo a nejkratší cestou domů! Věřte že dopravní policie na nejbližší křižovatce mě taky nepotěšila....Teď už jsou ale barborky v teple, v mé poněkud nevybavené domácnosti v plechovce od piva a čekají na svůj velký den.

Safra a když vykvetou sakury....znamená to, že si vezmu Japonce???