„Sváťa, můžeš na chvilku?“ poprosil mě jedno odpoledne Váňa.
„Hm, počkej, hned, jen dodělám podlahu,“
Po chvilce mě s tajemným výrazem přivedl ke své skříňce. Opatrně se rozhlédl.
„Bože, máš tam kavku, nebo co?“ netrpělivě jsem připomněl jeho zálibu v ptácích.
Kavku tam neměl, pouze do komínku vyrovnané mazance, které jsme dostávali v neděli ke svačině.
„Na co to máš?“ Nechápavě jsem civěl do skříňky.
„Abychom měli co jíst, Sváťa.“
„To zruší kuchyni, nebo co?“
„Ne, ne, abychom měli co jíst, až utečeme, Sváťa.“
Asi jsem se zatvářil hodně hloupě, protože se Váňa srdečně rozesmál.
„Kdyby ses viděl,“ vyrážel ze sebe.
Zatáhl jsem Váňu za skříňky.
„Co utečeme, kam utečeme Váňa, zbláznil ses?“
Najednou kamarád zvážněl a potichu zašeptal.
„Už nemůžu Sváťa, hrozně se mi stýská, každou noc probrečím, nevydržím tu, musím pryč nebo se zblázním.“
Upřel na mě své oči, ty jeho k zbláznění smutné oči.
Přesně takové oči, když do domova přijel.
„Vůbec jsem netušil, co se s ním děje,“ uvědomil jsem si bolestně.
Hrdlo se mi zákeřně stáhlo.
Nejasně jsem tušil problémy, hodně problémů, ale v momentě tohoto tušení jsem také věděl, že Váňovi pomůžu. Sice nevím jak, ale určitě pomůžu.
„Bože, tak my utečeme,“ říkal jsem si zamyšleně.
Rostl ve mně zvláštní pocit příjemného odhodlání. Zábrany se hroutily, jako stavbička ze sirek, vše za mnou, jakoby se zvolna vytrácelo. Vše bylo najednou nevýznamné a matné. Jasné bylo pouze to, jak to provedeme, jak utečeme.
Jídlo jsme díky Váňovi již měli, ne moc ale měli. Bylo teplo, s oblečením starosti nebudou.
„Co peníze?“ zašeptal jsem k Váňovi, když jsme se v noci sešli na záchodě.
„Na co peníze?“
„Přece na vlak, autobus a tak.“
„A taky musíme promyslet, kam pojedeme, k někomu, kdo nás nevyhodí a, nedej bůh, nenahlásí bezpečnosti,“ přemýšlel jsem polohlasně.
Vzpomněl jsem si na jednoho kluka, kterého z útěku přivezla zpátky do domova Veřejná bezpečnost, které útěk nahlásil klukův strejda.
„Půjdeme lesem, tam nás nikdo neuvidí,“ zašeptal Váňa.
„Jo, jíst budeme trnky, a pít vodu z kaluže, co?“
„Ne, mazance nám dlouho nevydrží, musíme k někomu, kdo bydlí blízko, a musíme vlakem, nebo autobusem, pěšky bychom daleko nedošli,“ rozumoval jsem.
„Mamulka má v Praze na Žižkově sestrjonku, můžeme k ní,“ prohodil najednou Váňa.
„Moji ťotku,“ dodal a svěsil hlavu.
„Nikdy o rodičích nemluvil,“ uvědomil jsem si.
Položil jsem mu ruku na rameno.
Mlčeli jsme.
„Na smetišti u prasečáku jsem viděl plnou bednu s lahvemi od piva, ještě v neděli tam byly,“ řekl po chvíli Váňa, utřel si obličej do pyžama a zvedl hlavu.
„Zítra je sebereme a odevzdáme v koloniále, co Sváťa?“
Na věži hodiny odbily druhou hodinu, rychle jsme vstali a pospíchali do ložnice. V tu hodinu chodily vychovatelky na noční kontrolu.
„Peníze bychom tedy měli, ne moc, asi dvacet korun, ale když budeme šetřit, někam dojedeme,“ uvažoval jsem rozespale.
Váňa ze spaní několikrát vzlykl.
Tu noc spánek dlouho nepřicházel.
Velký den jsme naplánovali uskutečnit v neděli, kdy jsme měli dvě hodiny volnou vycházku po vsi.
Schovali jsme baťůžky s jídlem, zabalené do igeliťáku z nedaleké stavby, do křoví za kostelem.
Konečně byla neděle.
K obědu byla sekaná, obě jsme schovali na cestu.
A byla vycházka.
Naposledy jsme se otočili.
Čelní, zámecká věž s hodinami, se pyšně tyčila do výšky.
Bodlo mě u srdce.
Odvaha byla najednou pryč. Odhodlání se tenčilo.
Opuštíme něco, co nám bylo souzené, kde jsme byli v bezpečí, měli jsme co jíst, střechu nad hlavou.
Opouštíme domov.
Nerozloučil jsem se s Mirkou, Toníkem, ani s Martičkou.
Nemohl jsem se s nimi rozloučit.
Najednou byly oči plné slz. Zpomalili jsme.
Cítili jsme se úplně stejně, pohlédli jsme na sebe.
Najednou jsem si vzpomněl na něco, co jsem nedávno četl v knížce.
„Někteří se stanou odvážnými až tehdy, když už nemají jiné východisko.“
„Ano, tak je to, i my nemáme jiné východisko,“ přesvědčoval jsem se v duchu.
Přesto, že jsem se trochu schovával za to, že musím kamarádovi pomoci, i já stejně toužil po tom, hledat a najít sebeurčení, svobodu, štěstí, lásku, pohlazení, uznání?
Bože, tolik věcí nám chybí.
Ano, nemáme jiné východisko.
Odpusťte Martičko, odpusť Toníku, Mirko.
Rychle jsme se vydali k lesu.
