Dnes jsem uviděl Mirku. Její skupinu dali k nám do učebny, protože se u nich malovalo. Seděla u okna a v rukou držela panenku. Potěšilo mě to.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ její tvářička se na chvíli rozjasnila.
„Našla jsem jí pod postelí,“ pokynula ke mně panenkou.
„Nikoho nebyla,“ dodala.
„Hm, já ještě nic nemám,“ prohrábl jsem rukama prázdné kapsy.
Mlčky jsme seděli.
„Svaťo, víš co je to dylino?“ zeptala se najednou.
Zapátral jsem v paměti.
„Hm, nevím…, nějaké zvíře?“
„Já také nevím,“ přemýšlela Mirka.
„U snídaně mi jedna velká holka řekla, uhni dylino!“
„Všichni se smáli,“ dodala.
Mlčel jsem.
„Zahrajeme si s kostkami?“ napadlo mě.
„Tak jo,“ zvedla se Mirka.
Hřbetem ruky si utřela oči.
Hráli jsme si a vzpomínali na Jaroslavice, pana Vítka, na Boženku, na děti.
Najednou se ozval křik a hlasitý smích. Vycházel z koupelny, kde byly i záchody.
Šli jsme se podívat.
U jednoho záchodu stály děti a hlasitě na někoho pokřikovaly.
Prodrali jsme se dopředu. Před námi stál snědý kluk. Byl starší než my.
Zatajil se mi dech.
Byl neuvěřitelně špinavý.
Stál před záchodem, rozkročený, rukou si čistil zadek a hovínka roztíral po dlaždičkách.
A plakal. Divně plakal.
„Asi je nemocný,“ napadlo mě.
Jeho pohled byl plný zoufalství a prosby o pomoc. Ještě něco bylo v jeho pohledu. Bylo to šílenství.
Vzpomněl jsem si na Jaroslavice, kdy Vítek zachránil kočku, kterou skoro utloukly surové děti. Měla přesně takový pohled.
„Dneska ho přivezli,“ řekl někdo.
„Co je to tady?“ ozvalo se najednou přísně.
Ve dveřích stály dvě vychovatelky. Jedna držela v rukou gumovou hadici.
„Ať už jste pryč!“
Ozval se zvuk prudce tekoucí vody.
A křik.
Rychle jsem utekl.
Tu noc spánek dlouho nepřicházel.
„Spíš?“ ozvalo se najednou z postele u dveří.
„Kdo, já?“
„Hm.“
„Kdo tam leží?“ běželo mi hlavou.
„Nespím,“
„Dnes přijdou velcí kluci.“
„Jací kluci?“ odvětil jsem.
„Chodí vždycky, když přijede někdo novej, slyšel jsem, jak se domlouvali,“ pokračoval Toník.
Vzpomněl jsem si, kdo leží u dveří.
„Počurají tě, a když budeš hodnej, tak ti možná nenabijí.“
Spánek mě přešel úplně. Dostal jsem strach.
Nastalo ticho. Někde odbíjely hodiny.
Zíral jsem na slabě osvětlenou kliku u dveří. Nezdálo se mi to, klika se pohnula.
Zavřel jsem oči a čekal.
Ložnicí přejel paprsek světla. Byla to noční vychovatelka. Oddechl jsem si. Dveře se potichu zavřely.
Najednou jsem se rozhodl. Nebudu tady čekat. Uteču.
Na chodbě byla zima. Někdy cvakly dveře, ozvalo se spláchnutí.
Všude bylo ticho.
Už dříve jsem si všiml schodů vedle ložnice, které vedly někam nahoru. Prý vedou do věže, kam zavírali děti, co z děcáku utekly.
Pomalu jsem se vydal nahoru.
Pode mnou se ozvaly tlumené hlasy. Zbytek schodů do věže bylo dílem okamžiku.
Všude byla tma.
Na poslední schod jsem si sedl. Snad mě tu nenajdou.
Roztřásla mě zima. A strach.
„Pane Vítku…,“ vzpomněl jsem si najednou.
„No, co je synku?“ jeho dobrácká tvář se roztáhla do úsměvu.
„Vy jste můj tatínek?“
„Ne, nejsem Sváťo.“
„A proč mi říkáte synku?“ zeptal jsem se.
„Já tak říkám každýmu klukovi, víš, aby to někomu nebylo líto.“
„Já bych chtěl, aby jste byl můj tatínek.“
„A máte tatínka pane Vítku?“ pokračoval jsem.
„Už nemám synku, umřel mi, když jsem byl u maminky v bříšku.“
„A máte ještě maminku?“
„Spíš?“
„Nespím pane Vítku.“
„Sváťo, probuď se!“
„Kluci!“ uvědomil jsem si rychle.
„Nechte mě!“
Někdo mě chytl za ruku. Divoce jsem se ohnal a začal křičet.
„Sváťo, probuď se!“ ozvalo se přísně.
Nade mnou stály vychovatelky s baterkami v rukách.
Jedna si držela kapesník u nosu. Později mně řekla, že jsem ji pořádně praštil.
„Co tady děláš? Jak to, že nejsi v posteli?“
Pomalu jsem se uklidnil.
Nějak se mně ale nechtělo říci jim, že se bojím velkých kluků, že se bojím ostudy, že se bojím výprasku. Cítil jsem, že mně ony určitě nepomůžou.
Mlčel jsem.
Odvedly mě do ložnice a počkaly, až si lehnu do postele. Potichu zavřely dveře.
V polospánku jsem ještě uslyšel:
„Ten kluk je zralej na blázinec.“
„Co je to blázinec?“ Tvrdě jsem usnul.
