„Tatínku, můžu vidět kozy?“ zeptal se mě najednou můj syn Tomášek.
„Proč by jsi nemohl? Můžeš vidět kozičky,“ odvětil jsem synovi, mírně duchem u něj nepřítomen, zrovna jsem zápasil s návazností mého příspěvku do blogového románu pana Michala Viewegha, na příspěvek s názvem KOZA.
„Hm, ale to ostatní asi nemůžu vidět, to je sprostý,“ dumal polohlasně můj desetiletý syn.
„Co, co ostatní, co je sprostý?“ skoro bez otázky jsem se syna zeptal.
„Pavel ve třídě říkal, že jeho ségra má velký kozy, a že se na ně dívat nemůže, protože je to sprostý. A že mu vždycky dá facku, ségra,“ pokračoval Tomášek.
Návaznost na příspěvek s kozou byl rázem v čudu.
„O čem to mluvíš?“ zpozorněl jsem.
Že Tomáš neměl na mysli domácí zvíře s rohama, došlo mi ihned.
Seděl u počítače a pobaveně houpal nohou.
„Co to tam…,“ otočil jsem monitor k sobě.
Nadpis: Hvězdy oblíbeného seriálu se svlékly pro pánský časopis, a pod ním hezké fotografie hereček tak, jak přišly na svět.
„Hm, pěkný holky, a pěkný….“
„Ale kluka mi kazit nikdo nebude!“ rozhodl jsem se v duchu s mírnou starostí o předčasnou sexuální výchovu mého potomka.
„Na co to prosím tě koukáš?“ prohodil jsem trochu pohoršeně.
„Mrkni třeba na Pata a Mata.“
Klikl jsem na další stránku a usmála se na nás dívka měsíce.
„Tatí, podívej..“ pobaveně hýkal Tomáš.
„No jó,“ broukl jsem.
„Ale jsou to krásný holky, hm a ty…, a ta…,“ myslel jsem si.
Na další stránce vyskočila reklama na různé sexuální pomůcky a na další…
Vzdal jsem to.
„Prosím tě, kde máš ty filmy s Matem?“
„No přece tady,“ zkušené dva kilky mého syna otevřely stránku s jeho oblíbenci.
Trochu uklidněný jsem se vrátil k románu a ke Koze pana Viewegha.
„Ale stejně, kde ten kluk na tom internetu má brouzdat, když všude jen samý holky a vnady a pomůcky,“ přemítal jsem.
„Není to pro kluka příliš brzy?“
„Ale vždyť já ho ještě nic neučím,“ rázem jsem ze sebe sejmul pocit nejasné obavy ze svého provinění.
Vzpomněl jsem si na dobu, kdy jsem poprvé uviděl odhalená prsa cizí ženy. Bylo mi šestnáct let.
A vzpomněl jsem si na sousedku a na její trápení s dcerou, které se narodila holčička.
A vzpomněl jsem si, že té dceři bylo patnáct.
Zamyslel jsem se.
„Ale kdo potom je ten učitel?“
„Jste to Vy? Nebo snad Vy?“
Ten den jsem příspěvek pro blogový román pana Viewegha už nedopsal.
