Tuček pohlédl z okna a zachmuřil se. Tento večer všichni čerti najednou vstoupili do manželství, pomyslel si. Za okny vypukla sněhová bouře, jakou dlouho nepamatoval. Vlastně nikdy, odtušil v duchu. Vítr hlasitě kvílel a hučel v roztodivných tóninách, drobný a hustý déšť sněhu, hnal vysokou rychlostí vodorovným směrem. Jistě tlačí špičky letitých stromů hodně blízko k zemi, pomyslel si. Lesní čerň ustoupila sněhovému bělu a smuteční stromy uzamkly bělostné hávy mrazivých andělů.
Tuček byl spisovatel a část roku trávil v tomto Bohem zapomenutém místě Krušných hor. Místo, které tolik milovala jeho zesnulá manželka Sofie. Jen pro ni nechal vystavět tuto rozlehlou lesní chatu.
Muž se jemně usmál. Sofie. Měl rád její úsměv, moudrý a laskavý pohled jejích očí. Když hovořila, rád pozoroval, jak se jí pohybují rty, které dokázaly vypustit tolik vlídných a povzbudivých slov.
Děti nikdy neměli, snad proto Sofie tolik pomáhala sirotčinci ve městě. Vlastně ne, kdybychom děti měli, přesto by útulku pomáhala, pomyslel si Tuček. Vzdychl a pomalu se vypravil po dřevěných schodech do ložnice. Snad mu bouře dovolí usnout.
…
Když motor vynechal podruhé, žena znervózněla. Představa že by v té sněhové mizérii měla někde hledat pomoc, ji vyděsila. Ať ten krám vydrží alespoň do města, říkala si rozmrzele. Žena spěchala. Zasedání představenstva společnosti se prodloužilo víc, než čekala. Telefon doma manžel nebral, takže svůj pozdní příjezd nemohla avizovat.
Určitě dělá ve sklepě ty svý pokusy s vínem, odtušila vztekle. Letmý pohled na hodinky jí prozradil, že do půlnoci zbývá deset minut.
Najednou motor zmlkl úplně. Setrvačností nechala auto přijet ke krajnici a zabrzdila.
„Kráme pitomej,“ zakřičela zoufalým hlasem a několikrát udeřila dlaněmi do volantu. Když si uvědomila, že cestou proti ní nejelo žádné auto dvě hodiny, udělalo se jí nevolno.
Přední sklo auta bičovaly dlouhé provazce sněhových poryvů. Tlumeně k ní doléhal hukot silného větru. Najednou se citelně ochladilo. Vnitřek auta na chvíli ozářilo žluté světlo, žena si zapálila cigaretu. Narůstající panika v ní na chvíli ustoupila.
Zkoušela si představit, kde se auto přibližně zastavilo. Když si propočítala čas a rychlost, jakou jela, vyšlo jí, že by měla být slabou půlhodinku cesty od města. Ale autem, pěšky to bude v tom nečase tak tři hodiny, uvědomila si beznadějně. Ale jít musí, v autě by zmrzla a nejspíš i zbláznila. Rychle udusila cigaretu, přitáhla si šálu kolem krku, vzala kabelku a klíče. Vystoupila z auta. Okamžitě se jí zuřivě zmocnila sněhová bouře. Pod náporem větru se zapotácela. Přidržela se kliky dveří, zamknout auto se vůbec nepokoušela. Když větrné poryvy na chvíli polevily, vykročila.
…
Tuček otevřel oči a poslouchal. Bouře za okny zuřila se stejnou prudkostí. Ale ta ho nevzbudila. Posadil se na posteli a znehybněl. Po chvíli se ozvalo slabé zabouchání. Tak přece, pomyslel si, ještě že jsem nechal svítit venkovní světlo, v opačném případě by sem sotva kdo trefil. Oblékl si župan a sešel do haly.
„Pomoc, prosím…“ uslyšel ještě slabý ženský hlas, dříve než otevřel dveře. Do náruče mu téměř spadla zasněžená postava.
„Panebože, co v té hrůze pohledáváte?“ řekl Tuček, vzal ženu do náruče a odnesl na pohovku ke krbu. Pomohl jí z kabátu a přikryl dekou.
„Děkuju,“ zašeptala žena.
„Prosím,“ odvětil a pověsil kabát ke krbu. Mokré boty položil na srovnanou hromádku smrkových polínek. Pohlédl na ženu.
„Dáte si čaj?“
„Budete moc hodný, děkuju,“ řekla a zavřela oči.
Hm, kde se tady vzala? Přemýšlel, když zaléval čajové lístky vařící vodou.
Když se i s čajem vrátil do haly, žena listovala knihou, kterou u krbu před spaním odložil.
„Vy jste spisovatel, pane Tučku?“
Usmál se, v knize byl jeho autorský portrét.
„Ano, byl jsem spisovatel,“ řekl pomalu, „máte ráda knihy?“
„Ano, mám ráda knihy.“
Když se odmlčela, pohlédl k oknu. Nezdálo se mu to, bouře už nebyla tak silná.
„Rozbilo se mi auto, vydala jsem se do města a cestou narazila na váš dům,“ odpověděla najednou žena na nepoloženou otázku, „odpusťte, že jsem vás tady tak přepadla.“
Mávl rukou.
„Měla jste štěstí, v jinou část roku tu zpravidla nebývám,“ odpověděl.
„Promiňte, vy už jste se mi vlastně představil,“ zamávala žena knihou,“ já se jmenuji Alice Hagenová,“ dodala a natáhla k němu ruku.
„Hynek Tuček,“ řekl a podanou ruku stiskl.
Z oken se ozývaly tlumené zvuky ustávající bouře, v krbu hlasitě zapraskalo a komín nasál několik rojů svítících jisker.
„Četla jsem vaši poslední knihu, Román pro Sofii,“ řekla najednou Alice a pohlédla na Tučka.
Šálek čaje, který nesl ke rtům, se v polovině cesty zastavil.
„I recenzi,“ dodala.
Nemohl si nevšimnout slabého důrazu na posledním slově.
Zamračil se. Nejméně vhodná se mu nyní zdála připomínka jeho poslední knihy. Knihy, která se stala terčem útoků malicherných a bezohledných kritiků, kteří neposuzovali jen jeho román, ale vzali si na mušku i jeho život, jeho rodinu, Sofii. Nařkli ho z nečistých pohnutek při tvorbě jednotlivých příběhů románu, lživě popisovali jeho údajné milostné avantýry v Neapoli, z kterých prý byla složena většina obsahu knihy. Sofie, jeho manželka, pomluvám uvěřila. Puklo jí srdce. Tehdy jeho profesionální kariéra úspěšného spisovatele rychle skončila.
Vstal a pomalu přešel k oknu. Nikdy to neskončí, vždy se najde někdo, kdo otevře starou ránu, něco, co rozjitří bolest tam hluboko v srdci. Proč mi nedají zapomenout? Vzdychl a otočil se k Alici.
„No a?“
Najednou nechtěl slyšet žádnou odpověď, najednou věděl, že tato žena je jedna z mnoha lidí, kteří uvěřili, kteří odsoudili, kteří popravili. Rychle přiskočil k pohovce a stiskl. A znovu, a silně. Nic při tom necítil.
Když se tělo přestalo zmítat, pomalu sundal z krku obě ruce. Prudce oddychoval. Uvědomil si, že bouře venku znovu zesílila. Jen abych její auto rychle našel, a aby se do řeky vešlo k ostatním, pomyslel si a vzal ženu do náruče.
