Jedu v autě.
Pyšně jsem pokynul na strakovy kluky, civěli u cesty, když jsme míjeli cihelnu.
„Asi nesou tátovi oběd do práce,“ pomyslel jsem si.
V autě to vonělo po kůži. Na zrcátku legračně skotačil zavěšený panáček.
Někdy jsme důležitě zastavili. Před námi projelo několik aut.
„To je křižovatka,“ vysvětlil mi pan řidič.
Ještě jednou jsme zastavili. Před námi cupital ježek. Bodlinky se mu rychle kolébaly ze strany na stranu, jak pospíchal.
„Musím všechno povyprávět mamince,“ řekl jsem si.
Po chvíli jsme zastavili před velikým domem. Pan řidič krátce zatroubil.
Vystoupili jsme.
Objevila se silnější paní a spěchala k nám.
„To je on?“ kývla mým směrem.
„Ano,“ odvětil řidič a předal jí papírové desky.
Kývl mi na pozdrav, sedl do auta a odjel.
„Tak pojď, mladý muži,“ řekla paní a vzala mi z ruky tašku.
Šel jsem.
Někde zaplakalo dítě.
V srdíčku jsem měl svíravý pocit. Divný výlet.
Ocitli jsme se ve velké místnosti.
U malých stolků seděli a polehávali kluci a holky v mém věku. Zvědavě si mě prohlíželi.
„Pozor,“ rýpla do mě paní a pokývla na podlahu. Skoro jsem šlápl na malého chlapečka. Ležel na linoleu, paleček v puse, tiše vrněl a spal. Opatrně jsem ho obešel.
„Tady si sedni a počkej,“ řekla paní, ukázala na stolek u okna a odešla.
Sedl jsem si.
Venku začalo pršet.
Byl jsem unavený a zmatený. Kapky tiše bubnovaly na sklo.
„Já už nechci být na výletě maminko,“ zašeptal jsem.
„Přijeďte si pro mě.“
Najednou jsem ji uviděl. Maminka stála venku v dešti, rukou si odhrnovala vlasy z mokrého obličeje a něco říkala.
„Proč Vás neslyším maminko?“ zavolal jsem.
„A proč jste tak malinká?“
Maminka se stále zmenšovala. Chtěl jsem za ní utíkat, ale nemohl. Nohy mě neposlouchaly. Vztáhl jsem ruce. Z maminky zbyla malinká tečka. Po chvíli i ta zmizela.
„Maminko, kde jste?“
Z trhnutím jsem se narovnal. „Usnul jsem,“ napadlo mě. Pořád pršelo. Maminka už venku nebyla.
Setmělo se.
„Já chci domů!“ rozhodl jsem se. Na chodbě nikdo nebyl. Ty velké dveře vedou asi ven, pomyslel jsem si.
„Výborně, na kliku dosáhnu.“
Dveře se ani nehnuly.
„Musím pořádně, možná se zasekly,“ začal jsem s klikou zápasit.
Dveře se ani nehnuly.
„Co to děláš chlapečku?“ ozvalo se najednou.
Za mnou stála jiná paní a utírala si ruce do zástěry.
„Musím jít domů k mamince, má o mě strach, ale ty dveře nejdou otevřít,“ odpověděl jsem.
„A ani nepůjdou, jsou zamčené,“ odvětila paní, vzala mě za ruku a vedla pryč. Po několika krocích jsem se zastavil.
„Ale mamince už se stýská, Fuchse se stýská, mně se stýská, já už chci jít domů,“ natahoval jsem.
„Co se děje Boženko?“ ozvalo se najednou.
„Ále, chtěl jít domů, paní ředitelko.“
Tiše jsem plakal.
„Pojď Sváťo,“ řekla paní ředitelka a vzala mě za ruku.
Ani jsem se nehnul. Celé tělo se napjalo.
„Já chci jít domů, chci k mamince,“ zavzlykal jsem.
Najednou bylo vše strašně cizí a nepřátelské.
Z několika dveří vykoukly děti.
Dřepla si ke mně a vzala za obě ruce.
„K mamince teď jít nemůžeš, Sváťo,“ pomalu řekla. „Aby ses měl lépe, musíš zůstat tady,“ pokračovala.
Mlčel jsem.
„Aby ses měl lépe?“ honilo se mi hlavou. Jak lépe? Bez maminky? Neuměl jsem si to představit.
Ale maminka už mě hledá, má strach…
„Proč nesmím jít k mamince, paní….?“
