Odjezd domů.

V děcáku několikrát řekl pan ředitel Böhm(budiž mu země lehká) větu, která zněla: "..chceš jet nastálo domů?" I já si "vychutnal" kouzlo této magické věty : "Svaťo, chceš jet nastálo domů? Doba do odjezdu domů se proměnila v kolotoč radosti, otázek, zvědavosti, představ, ale i obav a strachu.

Na začátku velkých prázdnin pro mě přijela starší sestra Jindra(tehdy jí bylo 16 roků).
Převládala u mě klukovská zvědavost, přece jen, bylo mně 14 let, byl jsem v pubertě a vezla mě velmi hezká holka.
Pořád jsem si na sobě upravoval ústavní šaty, na záchodě ve vlaku česal blonďaté hnízdo, snažil se v rozhovoru na sestru zapůsobit, blýsknout se vědomostmi, nabytými nočními četbami pod dekou, vší silou jsem se jí snažil imponovat.
Najednou Jindra prohodila: "Na rodiče se nezeptáš?"
Zastyděl jsem se, přiznávám, vůbec jsem na ně nepomyslel. Nějak ještě "nepatřili" do mého života.
"No tak jo, co dělá táta?" zeptal jsem se.
"Hlídače v JZD," odvětila Jindra.
"A máma?" pokračoval jsem.
"Ta je doma, stará se o tátu a tak," řekla Jindra a současně mě upozornila, že budeme za chvíli doma.
Doma, bylo to zvláštní, pociťoval jsem velkou radost z toho, že jsem pryč z děcáku, že jsem se dostal ven z nenáviděného prostředí, ale domů jsem se moc netěšil. Spíše jsem se bál. Jací všichni budou? Budu se jim líbit? Budu zklamaný? Bál jsem se toho, jestli u nich obstojím i přes některé moje nedostatky.
Asi sto metrů od zastávky autobusu jsme zastavili před malým domkem ve tvaru úzkého obdélníku, který ze strany vchodových dveří obepínal titěrný dvorek, obehnaný dřevěným plotem.
Když Jindra vzala za kliku malé branky, sousedící s větší, zřejmě určené pro vjezd větších vozidel, ozval se z protilehlé strany dvora hlasitý štěkot nějakého velkého psa.
Snad bude přivázaný, blesklo mi hlavou, v minulosti jsem neměl dobré zkušenosti s velkými psy a pohladil si na ruce hákovitou jizvu.
"Reno, ticho buď," vykřikla sestra. Štěkot okamžitě utichl, aby se po chvíli opět rozezněl.
"Řve jak pominutá," hlesla Jindra. To už jsme stáli uvnitř před nevelkým, starým pánem. Nakrátko ostříhané šedivé vlasy, na nose silné brýle. Hubený, oblečený do kostkované košile a šedých pracovních kalhot, zvané štruksáky, jak jsem se později dozvěděl. Na nohách silně zašpinění pantofle, vyřezané z gumových holínek.
I přes silná skla jeho brýlí jsem cítil pátravý pohled. Natáhl ke mně pravou ruku a řekl. "Vítám tě doma Svatiku, já jsem tvůj táta."