Před několika dny, pod náhlým a ojedinělým přílivem zdravého sebevědomí, jsem se rozhodl, že poskytnu několik rad budoucím kolegům a kolegyním, začínajícím s tvůrčím psaním.
Proč ne? Vždyť už „píšu“ skoro dva měsíce.
Usedl jsem k počítači, provedl krátké dechové cvičení, srdce se mi rozbušilo vzrušením.
Zřetelně jsem si uvědomil mohutnost mé dobroty a vůle pomoci budoucím kolegům a kolegyním v psaní dosáhnout nominací na cenu pana Pulitzera.
„Uf.“
Tak, a kde začít?
Dobrota a vůle můj prosebný pohled neopětovaly.
„My česky neumíme a sloh nám vlastní není,“ shodně mi utrousily do vědomí.
Najednou jsem si vzpomněl na svůj debilníček, promiňte, zápisníček.
Ano, tam si přece vše zapisuji, zážitky, postřehy, situace, citáty, nápady, dluhy; pardon, dluhy sem nepatří.
O své hlavě vím, že se v ní nic dlouho neudrží. Vidím něco hodně zajímavého, ale ouha, po hodině netuším, co jsem to vlastně viděl.
Říkáte, že jste na tom lépe? Závidím vám.
Zápisníček mám v evakuačním zavazadle hned navrchu, co kdyby hořelo, nebo tak něco?
A víte co? Debilníček mu říkat nebudu. Velcí psavci ho nazývají Umělecký zápisníček. A také o něm někdy tvrdí, že takový zápisníček je bankou s nejvýhodnějším úrokem. Ani nevím, kdo všechno to tvrdil – Breton, Sepúlveda, Hemingway? To je jedno. Hlavně, že je to pravda.
Počkejte, co v něm vlastně mám?
„Co dělá člověka člověkem? Síla lidského srdce.“
To je hezké, kde jsem to jen četl?
Nebo tady:
„Daruj jednou, dostaneš dvakrát.“
„ Neber to příliš vážně, ale ber to dostatečně vážně.“
„ Buď sentimentální, ale ne příliš, neždímej z čtenáře slzy za každou cenu.“
„ Piš věcně, nepřikrášluj - věř síle svého příběhu.“
„Spisba je obrácená četba.“ (kde jsem toto vyhrabal?)
„Využij čas čtenáře tak, aby se o něj necítil obrán.“
„ Dej čtenáři alespoň jednu postavu, se kterou by se mohl ztotožnit.“
„ Každá postava by měla něco chtít, i kdyby to měla být jen sklenice vody.“
„ Nemusíš být vtipný, ale nesmíš nudit.“
To je taky pěkné, hm.
„ Začni tak blízko konci, jak to jen jde.“
„ Buď sadista. Ať jsou hlavní postavy sebevíc nevinné a roztomilé, zařiď, aby se jim dály strašlivé věci. Jedině tak čtenář pozná, z jakého jsou těsta.“
„ Piš k potěšení jen jediné osoby. Pokud se zkusíš zavděčit celému světu, tvůj příběh to zabije.“
„ Dej čtenářům nejdříve co nejvíce informací. K čertu s napětím. Čtenáři by měli vědět dost o tom, co, kde a kdy se děje, aby v případě, že krysy sežerou poslední stránku, mohli příběh dokončit sami.“
„Čtenáře nasyť, nepřesyť, příliš dobrého k zvracení nutí.“
Podívejte, co všechno jsem si zapsal. Nebudu skromný, něco jsem i já vymyslel.
Nebo tady:
„ Každé slovo, věta musí mít jeden z techto dvou účelů: poodhalit postavu nebo posunout příběh.“
„Čeština je když…“
„Když do země, tak ode mě.“ (že by reklama na pohřební službu?)
„Ohňové vzpláli.“ (…koncovky někdy hezky oživují.)
Ano, to je ono, tady začneme, souhlasíte? Děkuji.
Ale nejdříve si odpočinu, hodinku, dvě, to víte, není mi dvacet.
Potom po sobě několikrát přečtu to, co jsem pro vás již napsal. Znám se.
Víte, kolik blbostí jsem napsal tzv. horkým perem? Narychlo? A jak jsem se červenal, když jsem napsané četl za týden? Na opravy bylo pozdě, zkuste donutit Zarkena, ať nečte senioreckovu prvotinu, zvláště, když trůní na zaslouženém odpočívadle s notebookem na koleni.
A hele, mrška čárka nikde, šup tam s ní; no tak, co ten ypsilon v mém vědomí? Honem změknout!
Také po sobě několikrát kontrolujete, co jste napsali?
Nemusíte? Já ano.
To víte, není mi dvacet.
*
Chodili jste do školy? Vyučovali vás v ní češtině? To je dobře, protože pan Pulitzer znalost mateřského jazyka nekompromisně vyžaduje. A pokud jste v hodinách ČJ spali, tak jako někdy já, nezoufejte.
Já jsem si pořídil Pravidla českého pravopisu za 99 Kč.
Možná nemáte peníze, nevadí, když se tatínek nedívá, šup na internet a hele, Pravidla českého pravopisu on-line, kuk.
A když tatínek není nakloněn výhodám globální komunikace, také nezoufejte, v místních knihovnách internet je, a hodné slečny, a hezké, a vůbec… v knihovně je fajn.
No uznejte, lýbyla bi se vam takto napsana vjeta?
Mně tedy ne.
A pan Pulitzer?
Zesnul by ve dvaceti. Budiž mu země lehká.
*
Odstavce.
Rád dělám odstavce.
V opačném případě je všechno jeden velký guláš.
Kdo se v tom má vyznat?
Že ano?
Každá myšlenka, ucelená nitka děje, podsestava sestavy (chcete-li, technici), musí mít u mě svůj odstavec.
Mám rád odstavce.
*
Také hodně čtete? Já ano. Doma mám komůrku (pravda, je určena k něčemu jinému), a tam si čtu. Stále čtu.
Když máme k jídlu krupičnou kaši, čtu dlouho a rád. Jen pořád nevím, zda mi manželka povolí komůrku zvětšit.
Víte, co jsem zjistil? Když čtu? Že už nedělám tolik chyb, jako dříve. Díky knížkám a novinám jsem získal jistou stylistickou obratnost – pan Viewegh by jistě řekl: „nenásilně nasál základní principy psaní“.
A moje slovní zásoba? Měli byste vidět, jak doma „koukaj“, když to rozbalím u televize.
„Tati, chtěl bys jít do milionáře?“ navrhla jednou dcera, dokonce.
K něčemu se vám přiznám, nikde to na mě neříkejte, slibujete? Vlastní cestu v psaní jsem ještě neobjevil, takže napodobuji své oblíbené autory. Že je to zakázané? Kdo to řekl? Není, nebojte se.
Lidé, čtěte!
*
Několikrát jsem diskutoval se zkušenými psavci o tom, jak se literárním dílům pořizují názvy.
Byli byste překvapeni, kolik různých názorů na tento literární úkon vládne. Kolik existuje způsobů i technik provedení.
Napadla mě otázka: „Co bylo dříve? Vejce, nebo slepice?”
Víte? Nevíte. Já to také nevím. (Ale mám svou tajnou teorii.)
Já osobně zadávám dílu název úplně nakonec.
A věřte, někdy mám s názvem velké potíže. Často větší, než s psaním obsahu.
Podle mého názoru musí název, titul, titulka, chcete-li, udeřit, zaujmout, vzbudit zvědavost, zalíbit se, i proto, že naše jméno či pseudonym čtenáři nic neříká. No schválně, seniorecek. Nic? Ani se vám nedivím. Ale názvem díla se pokusím vzbudit zvědavost, kdo to ten seniorecek je?
„Četl/a jsi to od něj? Čoveče, to není špatný.”
A hele, drápek se zatnul.
A tím se pomalu dostaneme k symbióze názvu s obsahem.
„Příběh může mít jedinou přednost: vzbudí zvědavost, co bude dál. Příběh může mít jedinou chybu: nevzbudí zvědavost, co bude dál.“
Nebo:
„Musíme v čtenáři vzbudit dost zvědavosti, aby sám pořád hádal, co se asi stane. A jako autoři ho musíme doběhnout, protože se stane něco jiného.“
Tyto chytrosti řekli pánové E. M. Forster a Frank Daniel. Pravda je, že jsem je trošičku upravil k naší potřebě.
Ale cítíte? To je přece to, oč tu běží.
V této souvislosti jsem si vzpomněl na jedno hezké slovo – čtivost. (Díky, komůrko.)
Čtenář se, podle mého názoru, nesmí nudit, musí se bavit, musí se k dílu vrátit. S chutí vrátit.
Díla musí být čtivá.
No řekněte, není to krása, vědět, oč tu běží?
Na druhou stranu:
„Zcela nejhorší je, když je příběh předvídatelný, když daleko dopředu víme, co chce autor říct.“
Řekl také pan Frank Daniel.
*
Kritika.
Jak přijímat kritiku.
My, nováčci mezi autory, jsme na kritiku dost často velmi citliví, dělá nám potíže odloučit osobnost od díla.
Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že osobní uraženost za kritiku díla není správná a škodí.
U jedné kritiky jsem dílo od své osobnost neodloučil. Uškodil jsem ale především sám sobě.
Sáhněme si na srdíčko, budou se všechna naše díla líbit opravdu všem – bez rozdílu věku, pohlaví, víry, politické příslušnosti?
Já, určitě i vy, všichni víme, že nikoliv. V opačném případě, zahoď tužku, psaní nehodný. :-)
Vždyť kritika je věc subjektivního vkusu.
Ani Bůh se všem lidem nezavděčí, natož my, psavci-elévi.
Kritizují staří, mladí, i ti, jež rádi nečtou; manželce se líbí červená knihovna, líbí se i manželovi, který tráví večery s fotbalem, nebo s hororem? Asi ne, že? Stále mějte na zřeteli, kdo vás kritizuje.
*
Určitě jsem všechny rady pro začínající spisovatele nevyčerpal, o odbornosti nemluvě, povolanější mě doplní, nebo nahradí, kdo ví?
Ale ty, můj budoucí kolego/yně, zkus přijmout rady k rozjezdu, vedoucí přímo na hvězdu… (To ten rozjezd mě vyprovokoval ke hvězdě.) Zkrátka věřím, že pokud si do vlastního Uměleckého zápisníčku tuto úvahu zapíšeš, hvězdu poznání a vědění vznikající při psaní nalezneme spolu velice brzy.
Já mám dva měsíce náskok. :-)
Hodně zdaru.
