Ten den byl jako každý jiný. S jazykem v koutku pusy jsem pečlivě obkresloval prince Bajaju. „Snad ještě vydrží,“ kriticky jsem měřil špalíček tužky, kterou jsem dostal od Ježíška.
„Do vánoc je ještě dlouho,“ přemítal jsem.
„Sváťo, můžeš na chvilku?“ ozvalo se najednou od dveří.
Paní ředitelka.
Rychle jsem si očistil ruce o tepláky.
„No tak, Sváťo…!“ S omluvným úsměvem jsem tepláky očistil.
„Pojď,“ vzala mě za ruku a šli jsme do skladu prádla.
Ve skladu na stole ležela úhledně složená kostička nového oblečení.
Neurčitě jsem si uvědomil, že dnes určitě výměna není.
Zatajil se mi dech.
Vzpomněl jsem si, že některé děti odtud už odjely. Prý mezi velké.
V duchu jsem se zaradoval. Jsem už velký.
Najednou mě radost přešla. Co bude dělat Boženka a děti? Co Kubíček? Bude se jim určitě stýskat. A mně taky. Bajaju nemám hotového.
„Převlékni se,“ řekla paní ředitelka.
„Pojedeš k stejně velkým dětem, jako jsi ty, pojedeš do Budkova.“
Mlčky jsem se převlékal. A přemýšlel.
„Pojede i Mirka?“
„Je Budkov daleko? Jak dlouho pojedeme?“
„Jaké to tam bude?“
Když jsem byl s oblékáním hotov, šli jsme do haly.
„Počkej tady, pan Vítek si pro vás za chvíli přijde.“
Sedl jsem si na lavici.
„Takže nejedu sám,“ prolétlo mi hlavou.
Vedle mě si sedla ubrečená Mirka. Na sobě měla nové šaty.
Boženka byla s dětmi na vycházce.
Venku zazněl zvuk motoru. Přijel pan Vítek.
„Pojedeme děcka?“ zahlaholil a posunul si legrační čepici do týla.
Bodlo mě u srdce.
„Kdo mi teď vyvrtá dírky do lodičky? Nabrousí šlajfky? Přátelsky šťouchne, když se mi něco nepovede?“
Jeli jsme.
„Pane Vítek?“ rozhodl jsem se po chvíli.
„No, co je synku?“
Soustředěně pozoroval cestu před námi.
Vzpomněl jsem si, jak mě takto poprvé oslovil.
A jak mně vysvětlil, že nejsem jeho synek, že tak říká každému klukovi v ústavu.
„Vy budete s námi v Budkově?“
„Ne, ne synku. Musím se vrátit zpět,“ odpověděl.
„V Jaroslavicích mě hodně potřebujou, víš?“ dodal.
„Hm,“ řekl jsem smutně.
Na vlasech mně spočinula jeho těžká ruka. Byla plná mozolů.
„No tak, děcka, hlavu vzhůru. Takovejch Vítků v Budkově bude.“
Hlas mu přeskočil.
Mirka mě vzala za ruku. Dnes jsem se na ni nezlobil.
V Oponešicích jsme od Vítka dostali limonádu a párek. Mirka párek nechtěla.
Najedli jsme se. I pan Vítek. Snědl ten párek od Mirky. Vesele se při tom zubil. „Přece jim to tu nenecháme, no ne?“
V náhlém návalu smutku jsem ho pevně objal kolem ruky.
„Já nechci do Budkova.“
Mirka se rozplakala.
„No, no děti,“ jemně si ruku vyprostil.
„Nebude tak zle, najdete si tam kamarády, kamarádky, nebojte.“
Rychle se vrátil do auta.
Přijeli jsme do Budkova.
Velký zámek uprostřed zelených stromů. Nedaleko stál kostel.
Zastavili jsme u velkých vrat.
Když se prach ze silnice usadil, objevil se ve vratech muž s bílými vlasy a paní s drdolem. Později jsem se dozvěděl, že je to ředitel domova a jeho zástupkyně.
Krátce se s Vítkem přivítali.
Po chvíli nás paní vzala za ruce. „Tak pojďte děti.“
Ohlédl jsem se za Vítkem.
„Proč se s námi nerozloučil?“
V autě Vítek vytáhl kapesník a odjel.
U kostela dvakrát zatroubil. Věděl jsem, že je to pro nás.
Vešli jsme průjezdem do zámku.
Před námi se otevřelo kruhové nádvoří s ochozy v několika patrech.
Na obou stranách nádvoří vedly schody nahoru.
Všude byly děti.
Některé na nás zvědavě civěly.
Všechno bylo tak velké.
Vzpomněl jsem si na Jaroslavice. Tam to bylo malé ale útulné. Bolestně se mi zastesklo.
Mirku někam odvedli.
„Asi mezi holky,“ pomyslel jsem si.
Když mě převlékli a prohlédli hlavu, jestli mám vši, zavedli mě do velké místnosti. Vychovatelce řekli, jak se jmenuji a ta mě představila dětem. Několik jich na mě bez zájmu pohlédlo.
Byl jsem v Budkově.
Druhý den, po snídani, nám vychovatelka řekla, že je První máj a že pojedeme autobusem do Třebíče.
Půjdeme v prvomájovém průvodu. Užasl jsem. Tolik nových věcí najednou. Pojedu autobusem.
Nikdy jsem v autobusu nejel.
A půjdu v průvodu. Nevěděl jsem, co je první máj, ale věděl jsem, co je průvod. V Jaroslavicích jsme chodili v lampiónovém průvodu a vždy mě to moc bavilo.
Před zámkem stálo několik autobusů. Všude povykovaly děti a vychovatelky je rovnaly před autobusy.
Konečně jsme nastoupili. Seděl jsem na zadním sedadle.
Velký autobus na mě při jízdě mocně zapůsobil. Fascinovaně jsem pozoroval, jak pan řidič volantem udával směr, jak autobus poslouchal. Velký prostor přede mnou s tolika dětmi se přeléval sem a tam, jak jsme vybírali zatáčky. A jak vysoko jsem vyletěl, když zadní kola přejela přes výmoly.
V Třebíči jsem neochotně vystoupil z autobusu. Všude bylo plno lidí. Někteří drželi na dlouhých tyčích nápisy. Hlasitě vyhrávala hudba.
Dostali jsme barevná mávátka z krepového papíru.
Seřadili jsme se. Průvod se dal do pohybu.
Po chvíli jsem zaslechl dětské výkřiky.
„Všiváci, děcáci, budete jen na práci!“
Rozhlédl jsem se.
Nebylo pochyb, děti na chodníku, na nás pokřikovaly.
Zavadil jsem o pohled nějakého kluka a vyděsil se. Tolik zloby v nenávistí pokřiveném obličeji.
Dospělí mlčky přihlíželi.
„Ať žije první máj,“ zaznělo někde vzadu.
