Po příhodě s tátovou svačinou se ve mně cosi zlomilo. Stále více jsem si doma připadal jako na návštěvě. Snaha mít někoho rád vyprchala. Nebylo mi přáno. Teď už nečekám na nic.
Dny ubíhaly, jezdil jsem do školy, doma plnil vše, co kdo chtěl.
Místo na půdě stále patřilo k mým oblíbeným, utíkal jsem tam kdykoliv to jen šlo. Hodně jsem tu četl knížky ze školní knihovny. A samozřejmě jsem snil. Ještě z jednoho důvodu se mi na půdě líbilo. Dírou mezi taškami jsem viděl na dvorek a do oken našeho souseda.
Soused měl tři děti. Když jsem je uviděl poprvé, musel jsem se smát. Byli to samí blonďáčci, odhadoval jsem kluky na tři až sedm let.
Teď už jsem moc času neměl ale o prázdninách jsem je často pozoroval, jak si s tátou hráli. Jak vždycky pištěli, smáli se, dováděli. Jak byli šťastní když tatínka povalili na trávník, skákali po něm, tahali jej za nohy. Jejich opálená tělíčka kmitala po dvorku jako šipky a kolem nich pobíhal malý, černý pejsek s ocáskem nahoru. Jejich maminka jim vždycky něco přinesla na zub, nebo pití, chvíli si s nimi hrála. Jak já jim záviděl. Večer se všichni ztišili a já viděl, jak klukům maminka, nebo někdy tatínek, čte knížku. Asi pohádky, nebo tak něco. Vždycky je pohladili, dali pusu, zhasli....., i ve mně vždycky něco zhaslo. Dlouho jsem zíral na tmavý dvorek. Jak já jim záviděl.
Když nastalo trnkobraní tak se mně vzadu na krku "udělaly" tři vředy. Nebylo to poprvé, i v děcáku se mi na stejném místě objevily. Dost to bolelo. Všichni mě ujišťovali, že to zmizí. Nezmizelo, naopak, vyrostly tři ohromné boule.
Když je uviděla ve škole učitelka, nechala mě odvézt do nemocnice, kde mi to vyčistili a nechali si mě tam, údajně na pozorování, měli strach aby zánět nepostoupil dovnitř.
Netušil jsem, jaké bylo doma pozdvižení, když jsem nepřišel ze školy.
V nemocnici jsem byl dva dny. Velmi mě překvapilo, když za mnou druhý den přišel Petr. "Ahoj, co tady děláš?" divil jsem se.
"Pracuje tady Zdeňka, víš, holka se kterou teď chodím," potutelně se usmíval. "To ona mi řekla, že tu ležíš."
Na deku mi položil sáček lesněnek.
"Mluvil jsem s doktorkou, dneska tě propustí, počkám na tebe a vezmu tě domů, ju?"
Přikývl jsem a dál zpracovával odolný celofán s bonbóny. Když jsme je s dětmi v pokoji spořádali, přinesli mi oblečení, rozloučil jsem se, poděkoval a jel s Petrem domů. Cestou od autobusové zastávky jsme se krátce zastavili v místním hostinci, kde mi Petr objednal žlutou sodovku, sobě pivo. Žlutá sodovka, ještě teď cítím její ostrou pálivou chuť na jazyku, kdy se bublinky se šuměním rozlévaly po patře a kdy tě po říhnutí bodlo vysoko v nose. Dnes jsem měl svátek, přestože nebyl únor.
Doma jsem si vyslechl hodinové kázání na téma "Umění vyhnout se sběru švestek, z čeho pochází líná kůže", atd.
"Ale do nemocnice mě nechali odvézt ze školy, a paní doktorka říkala, že je to vážné...," namítal jsem. "Doktorka, kdyby se s každou prkotinou běželo k doktorce, za mejch časů ženský rodily v práci, na poli, nepotřebovaly doktorku, kde sou tvý pupínky, doktorka. Já ti říkám, žes do špitálu nemusel. Víš kolik tu bylo práce? Kolik trnek sme museli nanosit? A ty doktorka, běž do prdele. A mimojiný, byl jsem včera ve škole, učení asi nicmoc, viď. Ti scházej nějaký úkoly. Ty, doktorka."
Šel jsem si lehnout, krk přece jen ještě bolel.
Uběhlo několik dní.
Ten den skončilo vyučování dříve, do třídy vešel ředitel. Ostatní poslal domů, mě si zavolal k tabuli. "Vyndej všechny věci z tašky a z kapes," poručil mi. Nechápavě jsem na něj zíral, "..tak, bude to?" Pomalu jsem vytahoval věci z tašky a horečně jsem přemýšlel, co se děje?
"Ještě kapsy." Vyprázdnil jsem i je. Ředitel věci prohledal, i do kapes mi sáhl.
"V šatně tělocvičny se jednomu žákovi ztratily dvě stovky. Ty jsi prý ze šatny na tělocvik odcházel poslední, takže si všichni myslí, žes to ukradl ty. Co mi na to řekneš, hm?"
"Určitě všichni, TY si to myslíš," pomyslel jsem si.
"Prvně, nejsem žádný zloděj, a potom, celou hodinu tam přece mohl kdokoli jiný přijít. Proč zrovna já?"
"No, doma přece taky kradeš, nebo se mýlím," jízlivě prohodil.
Blesk z čistého nebe přímo do mě by neměl takový účinek jako jeho slova. Hleděl jsem na ředitele a v hlavě mi začalo hučet. Zvolna mně začaly docházet důsledky otcovy nedávné návštěvy ve škole. "Takže otec to ve škole řekl, udělal ze mě zloděje," honilo se mi hlavou.
Taková sviňárna, jak člověk může provést takovou sviňárnu. Slzy s pleskáním dopadaly na sešity. Jak jsem se ocitl před školou, nevím. Jen jsem šel. Ten den jsem domů nepřišel.
