„Už je den, asi bys měl vstávat,“ ozvalo se ve mně. „A máš hlad!“
„No, jó,“ líně jsem se převalil na posteli.
Na dřevěné podlaze si s měkkým cupitáním hrálo kotě s myší.
Myš byla mrtvá.
Zvedali malé chuchvalce prachu. Ty se kolem nich vlnily a v paprscích dubnového slunce, dopadajících na podlahu, tvořily malé hvězdičky. Chvíli mě to bavilo, ale když s myšky zbyly jen cáry, udělal jsem „kšc…“, kotě rychle zmizelo.
Najednou mě napadlo: „budu dnes zase sám?“
„Vašek si se mnou hrát nechce, a páchne,“ vzpomněl jsem si na kozla. „Jen by pořád něco žral.“
„Kohout mě pořád honí a husy…,“ pohladil jsem si modřinu na stehně, „ty štípou.“
„Mohl bych zase ke koním,“ přemítal jsem.
Trochu z nich mám strach, ale baví mě pozorovat, jak chroupou seno. Čelisti se s vrzáním pohybují sem a tam. Občas si usrknou vodu. Tu se zaduněním bouchnou kopytem o podlahu. A jak švihají ocasem.
Rozhodl jsem se. „Půjdu ke koním.“
„Kde je zase táta?“ napadlo mě. Už je několik dní pryč.
Maminka říkala: „že to takhle dál nepůjde.“
Pokusil jsem se vybavit si jeho obličej.
V kuchyni jsem žádný rohlík nenašel. Ani ten, co jsem včera nedojedl.
Přistavil jsem si ke kredenci židli. Snad tam zbylo trochu mletého cukru.
„Kde je ta máma, určitě ještě spí.“
Na dvorku jsem se obloukem vyhnul kohoutovi, rychle ucukl houserovi a vpadl do stáje.
Fuchsa se po mně líně ohlédla a švihla ocasem. Fuchsa byla hodně divoká kobyla. Každý se jí bál. Kromě táty.
Někdo mi vyprávěl, že když jsem byl ještě batole, nemohli mě jednoho dne najít. Prohledali celý dům, dvorek, zahradu a já nikde. Když už mě hledali na návsi, někdo si vzpomněl na stáj.
V tátovi by se prý tehdy krve nedořezal, když mě ve stáji uviděl.
Ležel jsem pod Fuchsou, pod divokou, kousavou Fuchsou. Skláněla se nade mnou, já se na plné kolo smál a ručičkama ji chytal za pysky, které ke mně laškovně natahovala.
Druhý kůň se jmenoval Janek. Byl to takový…., no prostě Janek. Nekousal jako Fuchsa, ale pořád mě tahal za košili, nebo za tričko. A pořád na mě cenil zuby. A plival.
Najednou jsem uslyšel na dvorku hlas maminky: „kde je ten zatracenej kluk?“
„Svaťo!“ zakřičela.
Pomalu jsem vyšel ze stáje.
„Prosim tě, kde se couráš?“
„Hledám tě po celym baráku.“
„Šel jsem se podívat na koníčky.“
Ozvalo se zatroubení auta.
Máma mě chytila za ruku a odvedla dovnitř domku.
V kuchyni si sedla na židli, postavila mě před sebe a vážně řekla: „Pojedeš na výlet.“
Údivem jsem vyvalil oči.
„Pojedeš někam, kde se budeš mít líp než tady. Budou tam děti, budeš si s nima hrát a tak.“
„Budeš mít teplý jídlo..,“ tady hlas mamince přeskočil.
Pozorně jsem se na ni podíval.
Maminka měla v očích slzy.
„A proč pláčete maminko?“ zeptal jsem se.
Zadívala se stranou, potáhla nosem, hřbetem ruky si otřela oči.
„Proč pláčete mami?“ zašeptal jsem a chytil ji za ruku.
„Protože….,“ máma nedopověděla.
„Co to je za výlet, když pláče,“ blesklo mi hlavou.
Přepadlo mě zlé tušení. Určitě to souviselo s tím, jak máma řekla: “že to takhle dál nepůjde.“
Vedle stolu ležela taška s mými věcmi.
Jedu pryč. Ale kam? Co se děje? Něčemu jsem hodně nerozuměl. Proč je máma smutná?
„Tak pojď Svaťo,“ řekla po chvíli, vzala tašku a vyšli jsme na náves.
Před domem stálo auto s otevřenými dveřmi.
Krátce a silně mě objala, zašeptala: „bože odpusť mi.“
Rychle zmizela v domku.
Zůstal jsem sám, tašku jsem křečovitě tiskl na prsa. Moc tomu nerozumím.
„Tak pojď, sedni si dovnitř Sváťo, pojedeme,“ ozvalo se z auta.
A jeli jsme.
Bylo šestého dubna 1957.
Moje narozeniny, třetí.
