Šel jsem dlouho, nevím kam, hlavně pryč od lidí, od rodičů, od všeho. Jak to nazvat co cítím. Zoufalství? Nemám tušení. Už nemyslet, zapomenout na všechno. Láska na světě není, svoboda není, radost není, nic není, knížky lžou.
Martičko, vzpomínáš si, už jsem něco podobného přece zažil. Tehdy jsem také nadlouho ztratil víru v člověka. Bylo to o vánocích. Na štědrý večer. Byl velký mráz. Měsíc ozařoval krajinu, všechno se třpytilo. Sníh pod mými botami pisklavě vrzal. Procházel jsem vesnicí, nahlížel do oken a pozoroval děti, jak si rozbalují dárky. Bylo legrační hádat, co v nich najdou a jaké budou jejich obličeje.
Strašně rád jsem pozoroval nazdobené stromky. Sršící prskavky, plamínky svíček, jejich mihotavé, mnohočetné odlesky. Odrážely se od baňatých, nebo štíhlých ozdob a zahalovaly stromky do jakési aury.
Někde hrála vánoční hudba a všude bylo plno jídla.
Poblíž zapraskala větvička.
Otočil jsem se, někdo za mnou rychle přeběhl do tmy.
Roztřásla mě zima. A také jsem měl strach. Ruce jsem vrazil do kapes, rychle slezl z kupy dřeva pod oknem a opatrně jsem odcházel od domku. Tma zhoustla. V dálce se ozvalo zapísknutí. Vzadu na krku se mi sevřela kůže. Přidal jsem do kroku. Stále jsem se otáčel. Bylo jasné, že mě někdo sleduje. Každou chvilku někdo za mnou proběhl světlem, jejichž kužele na zem vrhaly lampy. Rychle jsem utíkal.
"Mám ho," ozvalo se najednou, k zemi mě srazila strašlivá rána.
Chvíli trvalo, než jsem se vzpamatoval. Na nohy mě s trhnutím postavily silné ruce. Přede mnou stál Pepan, hajný výrostek Pepan. Okolo několik místních kluků, jeho poskoci. Říkalo se mu hajný proto, že nosil jen zelené oblečení a jeho táta byl hajný. A teď stál proti mně. Větší průšvih mě nemohl potkat. Byl velmi známý svou krutostí a agresivitou. A to nejen mezi námi dětmi. I některý dospělý s ním měl zlé zkušenosti.
"Tak ty si nedáš pokoj šmíráku, co?" zasyčel. "Pořád budeš ometat kolem našich baráků," pokračoval. Znervózňovala mě hůl v jeho ruce. "Vzpomínáš si, co jsem ti říkal posledně? Když tě tu načapám." zeptal se.
"Kdo by si nepamatoval setkání s tebou." pomyslel jsem si. "Hm," přikývl jsem a vzdorovitě na něj pohlédl.
"Vzpomínáš si, jak jsem ti říkal co jste zač? Zasraní všiváci děcáci, že vás nikdo nechce, že na vás každej sere. Vzpomínáš si?" Když jsem neodpovídal, pokračoval: "tak já ti k tomu něco přidám parchante." Rozehnal se a pěstí mě uhodil do tváře. Spadl jsem na sníh. "Ještě že nechal hůl na pokoji," blesklo mi hlavou. Přistoupil ke mně, nohou mě nakopl a dodal: "dnes to máš ještě levný, příště tě zmlátím tak, že tě vlastní máma nepozná."
"Takže ti opakuju, neukazuj se tu, nebo bude vážně zle." ušklíbl se a pomalu odcházel. Ještě jsem zaslechl, jak povídá kumpánům: "čeče, mně vysvětli, že nikdy nebrečí."
Více než rána pěstí mě zasáhla Pepanova slova o tom, že nás nikdo nechce.
Jak to může vědět? Martičko, co když je to ale pravda. Zatřásl jsem se. Co když nás opravdu nikdo nechce. Ale není přece možné, aby mě někdo nechtěl proto, že jsem z ústavu. Anebo už dopředu počítají lidé s tím, že když jsem z ústavu, určitě budu horší, než dítě ze spořádané rodiny? Někde jsem četl: "Kdož jsi bez viny, hoď kamenem," nebo tak nějak. Lidi kameny na nás házejí. Házejí je na nás snad proto, že jsou lepší než my? Bojí se nás? My jsme jim nic neprovedli, tedy, hovořím sám za sebe. A přesto jsem samá modřina. Čím jsem vinen? Že chci někdy kousíček toho, čeho ostatní mají dostatek? Vždyť já si to beru jen tehdy, když se nikdo nedívá, když to neobtěžuje, když to lidem nechybí. Jsem vinen? Předem mě někdo odsoudil za něco, co jsem neudělal?
Já si svůj život nevybral.
*
Nevím jak dlouho jsem ze školy pryč. Stmívá se. Asi mám horečku. Chce se mi spát. Martičko, jak rád bych vám položil hlavu do klína. Tady mě nikdo neuvidí, chvíli se natáhnu. Já si snad zíváním vyhodím sanici. Zhasněte to světlo.
"Proboha, vždyť je to jen dítě.." dolehlo ke mně z dálky.
Já si svůj život nevybral.
