Uplynulo hodně dní.
Několikrát zežloutlo listí kaštanu, mého oblíbeného stromu.
Často jsme pozorovali život obyvatel, kteří na stromě bydleli. Veverky, ptáčky. Někdy zavítal i kocour. Moc mě to bavilo.
Několikrát napadl sníh, aby na jaře, k mojí velké radosti, opět roztál.
Neměl jsem rád zimu. Byla studená a smutná.
Dnes jsem měl narozeniny.
Teta Boženka, naše kuchařka, mi řekla, že je mně šest roků.
Budu se stěhovat do pokoje s postelemi pro velké. Už žádné bočnice.
Cítil jsem se hodně důležitý. A hlavně, půjdu v září do školy.
To mi také řekla teta Boženka.
Po obědě přivezl pan Vítek, náš řidič, nějakou holku. Bylo jí asi tolik, jako mně.
Pořád plakala. Jmenovala se Mirka.
„Sváťo, postarej se o ni,“ řekla paní ředitelka.
Pyšně jsem se rozhlédl po dětech.
„Paní ředitelka mě poprosila o pomoc,“ říkal můj pohled.
Postarat se o ni znamenalo to, že jsem jí měl ukázat ložnici, záchody, skříňky a vysvětlit jí, kdy se co dělá a tak.
Vzal jsem ji za ruku: „pojď, ukážu ti všechno, neboj.“
Poslušně mě následovala. I plakat přestala.
„Kdo má rád ubrečený holky?“ pomyslel jsem si.
Když jsme se vraceli do haly, ozval se hlasitý křik.
Mirka se rozběhla a vykřikla:
„Mami, tady jsem,“
Uprostřed haly stála žena a Vítek jí držel zezadu za ruce.
Kolem přihlížely děti.
„Dovnitř nemůžete paní, soud vám návštěvy nepovolil.“
„Maminko,“ křičela Mirka.
Divoce se snažila paní ředitelce vytrhnout.
„Zažeňte ty děti do ložnice,“ vykřikl někdo.
Neochotně jsme odcházeli pryč.
I Mirku někam odvedli.
Nastalo dlouhé ticho. Někde bouchly dveře.
Tu se z kouta ložnice ozval slabý hlásek:
„Já chci k mamince.“
„Malej Kubíček,“ pomyslel jsem si.
„Kubo, teta Boženka říkala, že tvoje maminka musí hodně pracovat, nemůže tě mít u sebe,“ namítl někdo.
„Já maminku nemám, odešla do nebíčka,“ zavzlykala holčička u okna.
„Já také maminku nemám,“ řekl jsem pomalu.
„Každej má maminku,“ ozvalo se, „říkala to Boženka.“
Zaznělo souhlasné mručení.
„Proč se ale na ni nepamatuji?“ běželo mi hlavou.
„Jaká je, jak vypadá?“
„Proč nejsem u ní?“
„Taky musí hodně pracovat? Anebo…?“
Srdce se mi sevřelo.
„…vlaštovka už celý dům, třikrát oblítala,“ zašeptal jsem.
Nastalo opět ticho.
Někdo v dálce tlumeně naříkal.
