Druhý den ráno mě probudilo nerytmické a vytrvalé bubnování na okenní parapet. A také zima. Musím večer zavírat okno, proběhlo mi hlavou.
Pršelo. Po včerejším ptačím koncertu nebylo ani památky. Všudypřítomné vzdálené hučení doprovázelo šumění deště, někde v dálce se ozývalo zvonění. Asi ty tramvaje, vzpomněl jsem si na včerejší cestu z nádraží. Chvíli mě bavilo pozorovat pohyblivé stružky deště, které stékaly po okně dolů a na bílém rámu tvořily kalné ostrůvky. Jak je všechno špinavé, pomyslel jsem si.
Najednou zaznělo slabé zaklepání a otevřely se dveře.
„Dobré ráno,“ ozvalo se, „Svaťo, nasnídej se a za půl hodiny se sejdeme dole u vrátnice, ano?“
Hospodářka položila na stůl dva rohlíky s máslem a rychle přelétla pohledem rozestlanou postel.
„A ustel si.“
„…bré ráno,“ zamumlal jsem zbytečně, protože už byla pryč.
No jó, dnes jdu do práce, do opravdivé práce.
Najednou jsem se cítil důležitý a velký.
…
Důl Hlubina, kde jsem měl pracovat jako brigádník, nebyl daleko.
„Ještě několikrát tě do práce doprovodím, než se cestu naučíš,“ řekla hospodářka, když jsme procházeli vrátnicí dolu. Byl jsem jí vděčný, dnes jsem si z cesty nic nepamatoval.
Přestalo pršet a na velkém prostranství za vrátnicí se leskly obrovské kaluže. Odrážely se v nich velké a šedé mraky. Jak jsme mezi nimi procházeli, zdálo se mi, že jsou strašně hluboké.
Kolem tohoto prostranství stály vysoké budovy se spoustou oken. Některé byly rozbité a všechny špinavé. Vzduch náhle zavibroval táhlým a hlubokým hučením. Přímo před námi budovy hodně převyšovala černá věž se střechou a s obrovským kolem, které se tu a tam na chvíli rychle roztočilo. Věž podpíraly dvě velké nohy. Rozbolelo mě za krkem. Všechno bylo tak velké a vysoké.
V jedné budově mě hospodářka předala zamračenému pánovi v černých montérkách s přilbou na hlavě. Měl jsem ho ve všem poslouchat.
„Ve dvě hodiny pro tebe přijdu,“ řekla a do ruky mi vtiskla malý aršík s trhacími lístky.
„Tady máš stravenky, až půjdeš s ostatními na oběd, odevzdáš u okýnka lístek, na kterém je dnešní datum, ano?“
Požádala mě ještě, ať dám na sebe pozor a odešla.
„Tuž poď synku,“ zabručely černé montérky a vydali jsme se po schodech někam dolů.
Dnes jsem ještě nepracoval. Dostal jsem několik knížek, kde se psalo o tom, co se smí na dole a na povrchu dělat, co se dělat nesmí, na co si dávat pozor a tak. V jedné knížce byly kreslené obrázky, které znázorňovaly celý důl a povrch kolem. Dozvěděl jsem se co je to prádelna uhlí, třídírna, strojovna šachty a hodně dalších věcí. Také jsem se dozvěděl, co je to koksovna.
Po obědě jsem všechno musel podepsat, že jsem byl poučen a že všechno budu dodržovat.
…
Na druhý den jsem nastoupil do práce na třídírnu uhlí.
Třídírna měla zrovna výluku, všechno se čistilo, opravovalo a natíralo. A já jsem pomáhal v brigádě provozních zámečníků, kterou vedl bývalý havíř. Bývalý proto, že už nemohl fárat dolů kvůli zaprášeným plícím. Vlastně většina brigády byli vysloužilí horníci.
Uběhlo několik dní a já jsem si na všechno zvykl. Do práce jsem chodil už bez doprovodu. Na snídaně a večeře jsem chodil do jídelny v hornické ubytovně, která byla malý kousek cesty od internátu.
Úplně na všechno jsem si ale nezvykl. Odpoledne po práci jsem byl sám. Kluky s míčem jsem na hřišti už nepotkal. Asi jeli s rodinou někam na dovolenou, říkal jsem si. Nebo na tábor.
Často jsem seděl za internátem na lavičce a četl jsem.
Hodně jsem četl. Knížky mi půjčovala paní vrátná.
Čím dál častěji mi bylo velmi smutno.
V práci bylo fajn. Pozorně jsem během svačiny poslouchal vyprávění ostatních o fárání tam hluboko dolů, o jejich rodinách, o dětech a tak.
Jednou se mě někdo zeptal na moji rodinu. Tehdy jsem ještě nepochopil důvod, proč jsem začal vyprávět o své rodině tak, jak jsem vyprávěl. Bravurně a hezky jsem popsal tátu, mámu a sourozence, i na psa zbylo místo.
Lhát bylo tak snadné.
Někdy v polovině srpna mi někdo oznámil, že někteří z brigády jedou do Gottwaldova na svatbu. A že mě svezou domů, do Vizovic, jestli budu chtít. Hrklo ve mně. Vždyť já jsem jim vyprávěl, že bydlím s rodinou ve Vizovicích, běželo mi hlavou.
Ke svému překvapení jsem souhlasil s tím, že s nimi domů pojedu. Proč jsem souhlasil? Nechtěl jsem je zklamat? V čem zklamat?
Nejasně jsem i tehdy cítil pocit jisté méněcennosti, který přetrvával z doby, kdy jsem žil v dětském domově. Tehdy jsem k dětem z vesnice vzhlížel téměř s posvátnou úctou, měly všechno, co jsem já neměl. Tehdy něco ve mně pěstovalo přesvědčení, že to tak má být, že z nějakého důvodu nemám právo na to, co vesnické děti mají. A tak jsem tehdy lhal. Často jsem předstíral vlastnictví něčeho, co jsem neměl, ve snaze se trochu vyrovnat vesnickým dětem.
Nyní jsem se zřejmě také chtěl trochu vyrovnat.
Za dva dny byla sobota, vyrazili jsme. Byli jsme čtyři.
Cesta uběhla rychle. Až velmi rychle, říkal jsem si v bláhové naději, že se něco stane, co zabrání dovést do konce tuto šílenou věc s rodinou ve Vizovicích.
Když jsme minuli tabuli s názvem města, zmocnila se mě panika. Nakonec jsem se odevzdal osudu.
Najednou jsem pro slzy téměř nic neviděl. Strašně jsem se před chlapama za své lhaní styděl.
Auto se zastavilo. Mimovolně jsem sáhl po klice u dveří, když se ozvalo: „Synku, počkáj.“ Na rameni jsem ucítil širokou dlaň brigadýra.
„My všeci víme, že si rostl tadyk v děcaku, ve Vizovicach,“ pokračoval překvapivě měkkým hlasem.
Hlavou mi vířily zmatené myšlenky. Proč mě nechali…
Jako by mi viděl do hlavy, starý havíř pokračoval: „Čekali zme, kaj s tyma dřystama zandeš. Tuž sa nedív.“
Najednou jsem se musel usmát. V jeho puse mě dřysty vždycky dostaly.
Přestože jsem si říkal, že se jim už nikdy do očí nepodívám, zvedl jsem pomalu hlavu.
Díval jsem se do očí, s letitým zasekaným uhelným prachem okolo, poctivým chlapům, pravda, nyní trochu šibalským, ale dívali se na mě s drsnou dobrotou, bez výsměchu a možná i trochu s láskou.
Najednou jsem zjistil, že se před nimi stydět vůbec nemusím, ani za slzy.
