„Když sebou hodíme, do večera budeme v Moravských Budějovicích,“ houkl jsem k Váňovi.
Vše ale dopadlo trochu jinak.
Asi po hodině začalo pršet a my rychle hledali úkryt před deštěm. Ten jsme nakonec našli ve stohu slámy uprostřed velkého pole.
Hluboko jsme se zavrtali pod těžké balíky a čekali, až přestane pršet.
Déšť okolo tiše šuměl. V dálce tlumeně zahřmělo.
V slámě zašustila myška. Před deštěm jsme se neukrývali sami.
Kousek ode mě plival Váňa z pusy slámu.
Pršet nepřestávalo a naděje, že se do večera dostaneme do Morbudějovic, byla velmi malá.
„Asi tu zůstaneme přes noc, Váňo,“ prohodil jsem.
„Hm, asi jo, už nás asi hledají, viď Sváťo?“
„Jestli už je večeře, tak asi ano, hledají,“ odtušil jsem.
Udělalo se mi lehce nevolno.
Představil jsem si ředitele Böhma, jak zvedá telefon a volá na Bezpečnost. Jak se u toho mračí, popisuje nás, zlobí se.
„Co jste to provedli Sváťo?“ bez radosti se usmála Martička.
„Nějak jsme museli Martičko, víte, došli jsme na konec cestičky, už dál nevedla. Toto bylo jediné východisko, jít vpřed, když dozadu už to nejde. Nyní si sami cestičku stavíme. Váňa je kamarád, neopustím ho, vím, že on neopustí mě. Stejně jsme cítili, stejně jsme cestičku začali stavět, společně ji dokončíme.“
„Mám strach, Sváťo, o tvoji duši, o srdce mám strach. Zda unesou tolik odpovědnosti z toho, co děláte. Zda unesou břímě důsledků. Mám strach Sváťo!“
Trhl jsem sebou.
„Mám strach Sváťo,“ ozval se Váňa.
„Hm, já usnul,“ odtušil jsem v duchu.
„Co je Váňo, proč máš strach?“
„Poslouchej chvíli Sváťo, slyšíš?“
Docela blízko nás se ozvalo táhlé, hluboké zaryčení. Ozval se dusot několika nohou. „Co to…?“ opatrně jsem vyhlédl ze stohu.
„Dej pozor,“ tichounce zakvílel Váňa.
Byla tma, pršet už přestalo, okolí stohu osvětlovala slabá záře měsíce. Nic jsem neviděl.
Najednou jsem ztuhnul.
Několik metrů ode mě, se objevil obrovský jelen. Mokré, rozlehlé paroží slabě odráželo měsíční paprsky. Měl zvednutou tlamu, funěl a větřil.
Zřetelně jsem na tváři ucítil teplý závan a do nosu udeřil ostrý zápach zpoceného, zvířecího těla.
Neviděl mě, zřejmě ani necítil.
„No jasně, vždyť bude říjen, mají námluvy,“ uvědomil jsem si.
Opatrně jsem se zasunul zpět do stohu.
„Jeleni,“ oznámil jsem stručně Váňovi.
„Nevalná je první noc na svobodě,“ odtušil jsem ještě rozmrzele a snažil se usnout.
Doporučil jsem to i Váňovi.
„Je zvláštní, jak déšť dovede vykouzlit neradostné myšlení,“ uvažoval jsem v polospánku.
Probudil mě hlasitý zvuk motoru.
Traktory? Lekl jsem se.
„Co když jedou pro slámu.“
„Váňo, rychle vstávej, slyšíš, musíme pryč.“
„Co, co je, co pryč,“ mumlal Váňa.
Popadl jsem jej za ruku a táhl na druhý konec stohu.
„Pojď, dělej, nesmí nás tady vidět.“
Zakrytí stohem, jsme utíkali k lesu.
„Teda moje boty, ty jsou,“ prohodil jsem na adresu dvou obrovských, blátem obalených koulí.
„Váňo, pojď, musíme se nějak očistit.“
Nebyl na tom o mnoho lépe.
Vzájemně jsme si očistili oděv a z bot seškrábali klackama bláto, poté jsme se vydali opět na cestu.
Cestou jsme se najedli.
Vysvitlo sluníčko.
„Aspoň uschneme a když bude teplo, tak se někde v rybníku umyjeme,“ přemítal jsem.
Najednou, přímo před námi, projelo kolem auto.
Silnice? Tady v lese?
„No jasně, už to poznávám, jsme u Třebelovic, vidíš to tam, Váňo?“
Mezi stromy probleskoval bílý domek železniční zastávky s velkou cedulí nad okapem.
Třebelovice.
Několikrát jsme tady byli na vycházce.
„Sváťo, pojeďme vlakem, bolí mě nohy, v lese se bojím a tak,“ zaškemral Váňa.
„Jen jestli se tu dají koupit jízdenky, co se ve vlaku štípnou kleštičkama,“ přemýšlel jsem nahlas.
Jízdenky se daly koupit.
V čekárně byla pokladna.
„Prosím, dvě jízdenky do Prahy,“ zvolal jsem do malého okénka.“
O prkýnko zvonivě zaklepaly mince, které jsem z hrsti vyklopil.
Ukázal jsem Váňovi zpocenou dlaň, místy zbarvenou do zelena.
„Korunky barví,“ zašklebil jsem se.
Stará paní, v temně modré uniformě, důležitě mince přepočítala.
„Tak to byste mládenci museli připlatit. S tímhle dojedete tak do Třebíče.“
„A proč chcete do Prahy?“ upřela na nás přísný pohled.
„Sami,“ dodala.
Hrklo ve mně.
„To je konec, teď na nás zavolá Veřejnou bezpečnost, a zavřou nás,“ běželo mi hlavou.
„Chlapci, nic ve zlým, jen je mi divný, že chcete tak daleko sami,“ smířlivě se usmála.
„Jízdenky máte ale jen do Třebíče, dál nevím, tak berete?“
„Aano, bereme.“
Popadl jsem kartičky, Váňu a kvapně jsme opustili čekárnu.
„Uf, ale bylo to o fous,“ prohodil jsem k Váňovi, utřel jsem pot z čela a dopadl na lavičku na nástupišti.
Všude voněl kouř a ještě něco. Bylo to podobné tomu, když jsme na stavbě pozorovali zedníky, jak lijí na cihly černou, hustou hmotu proti vodě.
Žádná stavba ale na nástupišti nebyla.
Pojedli jsme, z pumpy na malé zahrádce u stanice, jsme se pořádně napili.
„Kluci, za chvíli to pojede,“ houkla na nás paní z pokladny.
Opravdu, po chvilce na nástupiště přisupěla lokomotiva s několika vagóny.
Všude bylo plno páry, řinčelo to, zvonilo a klepalo.
Nastoupili jsme.
Paní z pokladny měla teď na sobě červenou čepici a v ruce zelenou plácačku.
Povzbudivě se na nás usmála, plácačkou zamávala někam dopředu a jeli jsme.
Ve vagóně jsme byli sami. Usadili jsme se k oknu a pozorovali, jak ubíhající krajina nabírá rychlost.
Když jsme přejížděli výhybky, zařinčelo to a s trháním to námi hodně zamávalo.
Lokomotiva táhle zahoukala, všude kolem byl štiplavý, šedočerný kouř.
Když koleje zatočily, bylo najednou čisto, kouř šel jinam a my mohli z okýnka pěkně koukat ven.
Jet vlakem bylo fajn.
„Přistoupili, prosím.“
Najednou u nás stál pán ve stejné uniformě jako paní v pokladně. Na tenkém řemínku černou, hranatou kabelku, v ruce blyštivé kleštičky.
„Tak přistoupili, prosím.“
Rychle jsem pánovi podal jízdenky.
Dva rychlé pohyby, cvak, cvak, na podlahu se lehce snesly dva malinkaté kotoučky z jízdenek.
Rychle nás změřil pohledem a námořnickým krokem odešel.
„Přistoupili, prosím.“ Ozývalo se z druhého vagónu.
„Jak pojedeme dál z Třebíče?“ uvědomil jsem si znepokojeně.
Pohlédl jsem na Váňu.
Spal. Hlava mu drnkala o okno a spal.
Na mysl se mi neodbytně dralo, co bude dál? Jak se do Prahy dostaneme? A bude nás Váňova tetička doma chtít?
Pomalu mě ovládla velká nejistota.
„Chtěl by ses vrátit, Sváťo?“ ozvalo se najednou.
Vedle mě seděla na dřevěné lavici Martička.
„Já nevím Martičko, snad chci, na stavění cestičky do budoucnosti nemám dost síly. Tolik věcí nevím, neznám, lidí se bojím.“
„Já vím Sváťo. Znát tyto věci, znát lidi, dáno ti nebylo, za to nemůžeš, ale co můžeš, je poučit se.“
„A teď vzbuď Váňu, za chvíli je tu Třebíč, slyšíš Sváťo, Třebíč!“
S leknutím jsem se probudil.
„Třebíč, vystupováát,“ vykřikoval pán v modrém na nástupišti.
„Váňo, vstávej, jsme tady.“
Na nástupišti jsem se rozhlédl. Kam teď?
„Musíme najít silnici, která vede k Praze,“ rozumoval jsem nahlas.
Venku se pomalu stmívalo.
„Co tady děláte?“ ozval se najednou hrubý hlas nad námi.
Zlostným pohledem si nás měřil velký chlap v kuchyňské zástěře.
„Přišli jste krást, co?“ a popadl nás za ramena. Měl obrovskou sílu.
„Prosím, my jsme teď přijeli, nechte nás, au, to bolí,“ Váňa se rozplakal.
„Jo, přijeli, kradli jste, co máte uvnitř?“ a strhnul mi z ramen batoh.
K zemi se vysypaly kousky ztvrdlého mazance.
To už jsem brečel i já. Jeho sevření opravdu moc bolelo.
„Co to děláš Vašku?“
Přistoupili k nám dva muži v zelených uniformách.
Rozbrečel jsem se ještě více.
Uniformy měly červené výložky.
„To je konec!“ blesklo mi hlavou.
„My už se o chlapce postaráme, viďte kluci.“
„Nedivte se mu, odpoledne mu dva kluci, jako jste vy, ukradli z kuchyně restaurace bedničku s jogurty, proto tak vyvádí,“ pronesl na adresu odcházejícího hromotluka mladší muž.
„A co vy? Kam jedete?“
Venku se úplně setmělo.
„Já se chci vrátit do domova,“ vyrazil mezi vzlyky ze sebe Váňa.
Na stanici VB nás zavedli do jedné místnosti.
„Tak vy jste z dětského domova?“
„Kde jste všude byli?“
„Co jste ukradli“
„Rozbili jste něco? Okno na chatě, v zahradním domku?“
„Kradli jste jídlo?“
„Martičko, chci se vrátit do dětského domova. Cestičku jsme dostavěli, na řadě je opět někdo jiný.“
Na druhý den se z kinosálu ozývalo:
„Tak to jsou ti kluci, co z domova utekli, děti.“
