To odpoledne byla velká nuda. Válet se po linoleu mě nebavilo. Váňa psal domácí úkoly. Rozhlédl jsem se po učebně. Nikde povzbudivý pohled ke hraní.
„Dovolím se na záchod a uvidíme.“
Na chodbě do mě vrazil Toník.
„Kam jdeš?“ zeptal se udýchaným hlasem.
„Na záchod a tak,“ odvětil jsem.
„Půjdeme na bubny?“ navrhl Toník.
„No, pozorovat obrovské válce praček při práci, čichat vůni jádrového mýdla, to by mě bavilo,“ vzpomněl jsem si na poslední výpravu do prádelny.
“Tak jo, jdeme na bubny.“
V prádelně to opět vonělo mýdlem, směsicí špíny a čistoty.
Uvelebili jsme na velké hromadě prádla.
Dírkované bubny se s hukotem líně převalovaly sem a tam. Když se točily ze spodu nahoru, nabíraly na stěnu kalnou vodu. Ta se šuměním stékala dolů. Ozvalo se cvaknutí a táhlý zvuk …čerpadla. Poučil mě Toník. Gumová hadice začala skákat a do kanálu odtékala špinavá voda. Vyskočili jsme a strčili prsty před hadici. Prudce tekoucí voda příjemně šimrala. Z kanálu stoupala pára.
„Co tady děláte?“ ozval se unavený hlas.
Za námi stála pradlenka Madla.
„Můžeme se chvíli dívat? Prosím,“ řekl Toník.
„Pro mě za mě, aby vás ale nehledali.“
Pozoroval jsem její ruce. Byly velké, rudé a naběhlé. Povídalo se, že babice jehlice, ústavní krejčová, je její sestra.
Babice jehlice. Ještě jsem ji v domově neviděl. Kolovaly o ní strašidelné historky. Prý kulhá na jednu nohu a chodí o holi. Někdo tvrdil, že má na noze kopyto. „Na vlastní oči jsem ho viděl,“ dušoval se. Moc jsem tomu ale nevěřil.
„Kluci, donesete Martičce do krejčovny prádlo na šití?“ řekla najednou Madlenka.
Hrklo ve mně.
Babice jehlice. A jmenuje se Martička.
V duchu jsem hledal výmluvu, když se ozvalo:
„Doneseme, viď Sváťo!“
Toník se zubil na celé kolo.
Zdrtil jsem ho pohledem, ale to už jsme měli každý plnou náruč voňavého prádla.
„Kryso,“ šťouchl jsem ve dveřích do Toníka.
Krejčovna byla hned naproti prádelny. Stačilo přejít po štěrku nádvoří.
Loudal jsem se za Toníkem.
V krejčovně nikdo nebyl.
„Paní,“ zavolal Toník.
„Neseme z prádelny prádlo.“
Nikdy jsem v krejčovně nebyl. Všude ležely úhledně srovnané komínky tepláků a košil. V koutě velká hromada natrhaných barevných hadrů. Police přes celou jednu stranu krejčovny se špulkami různobarevných nití. Chomáčky nití i knoflíky se válely na podlaze. Před policí stál stůl, židle a několik trojnožek. Na stole se leskla velká mašinka. Přistoupil jsem blíže a pohladil blyštivý kotouček, když se najednou ozvalo:
„Co tady chceš?“
Toník v krejčovně nebyl.
Prádlo mi vypadlo z rukou na podlahu.
Ve dveřích stála babice jehlice.
Stará paní v modrém plášti, rukou se opírala o hůl a přísně mě pozorovala.
„Promiňte, já…, my…, donesli jsme prádlo.“
Rychle jsem prádlo sbíral z podlahy.
„Polož to na stůl.“
„Ano,“ hlesl jsem a pozoroval její nohy. Po kopytu ani stopy.
„Já věděl, že kecá,“ prolétlo mi hlavou.
„Jak se jmenuješ?“ ozvalo se.
„Ještě jsem tě tu neviděla.“
„Sváťa, a přijel jsem do domova teprve nedávno.“
Zadíval jsem se jí do obličeje.
Její oči. Měla neuvěřitelně modré oči.
„Zajímají tě mašinky?“ zeptala se.
„Ano,“ odvětil jsem.
„Všimla jsem si, jak si prohlížíš šicí stroj.“
„Takže šicí stroj se jmenuje ta mašinka,“ řekl jsem si.
Stále jsem hleděl švadlence do očí.
„Jak jsou modré,“ přemítal jsem.
„Co tak na mě koukáš?“
„ Nikdy jsi neviděl starou bábu?“ pobaveně prohodila.
„Ne ne, vlastně ano, promiňte paní.“
„Můžeš mi říkat Martičko.“
„Přestože mi říkáte babice jehlice, viď?“
V očích jí bleskly veselé ohníčky.
„Sedni si sem,“ ukázala na trojnožku u stolu.
„Dáme si štrúdl, jablečnej.“
„Máš rád štrúdl?“ zeptala se.
Co je to štrúdl, jsem netušil.
V krejčovně, u babice jehlice, mně tehdy bylo velmi hezky.
Netušil jsem, že se narodilo přátelství, které vydrží mnoho roků.
Když jsem se vrátil do učebny, dostal jsem zákaz na dvě kina.
Vůbec mi to nevadilo.
„…má na noze kopyto.“
„Pitomci!“ ulevil jsem si.
