Kam asi šla? Mávl rukou a jako vždy začal pomalu uklízet. Nebyl na pořádek žádný cimprlich, ale měl rád všechno na svém místě, a vlastním bytem se lopatou prohrabovat nebudu, říkal často ženě. A proto uklízel, i teď.
Úměrně s velikostí hromady různého bordelu v něm rostl i vztek. Zamyšleně hleděl na vrchol pyramidy nevyžehleného prádla, kde do narůstající tmy svítily pánské ponožky. Jeho velikost to nebyla, tak velkou hnátu nemám, pomyslel si. Vztek ho pomalu přešel. Jeho nitro zaplavila lhostejnost, a ještě něco, sotva znatelný pocit brzkého vysvobození.
Vyhodím ji, normálně ji vyhodím.
Jak to řekla ta holka na psychoterapii?
Když cítíte, že důsledek není roven příčině, hledejte důvod, skoro vždy jde ruku v ruce s příčinou.
Teprve teď jsem opravdu doma, řekl si, když skončil s úklidem. Usadil se pohodlně do křesla a kouřil. V pokoji se setmělo. Jeho pohled znovu zavadil o ponožky na prádle.
Koho má tentokrát? S posledním amantem vyrazil dveře i s futrama. Usmál se, padal po schodech až do přízemí. Vlastně mu ho bylo líto, byl to ještě kluk, vyplašenej a k smrti vyděšenej kluk.
Jasně ale tehdy řekl, že si vometáky do jeho bytu vodit nesmí. Když tak často potřebuje šoustat, ať chodí k nim, nebo do hotelu.
Jasně tehdy řekl… a co jsem taky měl říct jinýho, usmál se trpce do tmy pokoje.
Když manželce tehdy s těžkým srdcem oznámil, že v důsledku jeho nemoci nemůžou souložit, rychle se změnila. Přestaly denní telefonáty, mazlivá slova vymazala ze slovníku, stále častěji spala v obýváku na pohovce. Jako by byl prašivej. A to s ní chtěl mít dítě, hodně dětí.
Do očí mu vstoupily slzy.
„Život zkurvenej,“ zvolal do tmy zoufale.
…
„Říkals něco?“ ozvalo se pod ním.
Utřel si oči do deky a popotáhl nosem.
„Nic jsem neříkal, chrápej Picku!“
Potichu se otevřely dveře a postavy na postelích pomalu olizoval kužel světla. Zavřel oči a tvářil se, že spí. To už jsou tři hodiny? Vždycky ve tři ráno choděj bachaři, uvědomil si.
Nastalo ticho.
„Hele, víš, cos mi nikdy ty roky neřek?“ ozval se po chvíli znovu Picek, „jestli se na ni pudeš podívat, tam… víš kam.“
Ztuhnul. Vlastně už tuto otázku dávno znal, sám si ji mnohokrát pokládal. Od Picka ji také dávno očekával. Co ale neznal, byla odpověď.
„Nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlel,“ zamumlal potichu, „a ty chrápej, za chvíli je budíček,“ dodal vztekle a otočil se ke zdi.
Ráno, když ostatní muklové odešli podbíjet koleje, šel s režimákem Slabým do administrativní budovy věznice. Slabý byl jedním z mála bachařů, který vězňům život nijak neztěžoval. Řídil se zásadou, já po vás nic nechci, ale vy také po mně nic nechtějte.
„Napnutej co?“ prohodil bachař, když ho zavíral do nějaké místnosti s židlemi, „domů pudeš, musíš, páč sem si na tebe vsadil,“ dodal.
„Vsadil? Pro Boha, co jste si na mě vsadil?“
„Majlant kámo, majlant, tak to tam nezvorej,“ zahlaholil Slabý a zavřel dveře.
Zarachotil klíč a nastalo ticho.
…
Trhl sebou, otevřel oči a poslouchal. Nezdálo se mu to, přišla domů. Letmý pohled na hodiny, dvě ráno. Boty dopadly na podlahu, zašustěl plášť. Ozvalo se tlumené bouchnutí a…
„Do prdele, zasranej botník, vyhodím ho, krám jeden…“
V pokoji se rozsvítilo světlo.
„Šmarjá, sem se lekla, co tady strašíš?“ vyjekla, „proč nespíš?“
Mlčky ji pozoroval. Nebylo pochyb, byla opilá.
Vstal a vykročil k ženě.
Pokračování příště, jestli chcete. :)
