"Ty už sis v životě na něco vydělal, mladej...,

že můžeš čmárat po tramvajích a ničit sedačky, co?!" zahřmělo ze salónu té - trojky, sotva jsem dobrzdil před Primou k Palmovce.

Už stál ve dveřích chlápek, montérkáč v obnošený džízce a neholený tváři
kde porůznu zjizvenej, nejspíš co památka na pradávný souboje titánů
ze starý Hrabalovský Libně. A v pazouře přitom držel za flígr mlaďase
co ještě před chvílí ostražitě nakukoval přes okno dveří
 ke mně do kabiny zda se nedívám, jak čmárá svý rádoby - umělecký grafiti.
 
"Ten je můj šéfíku," houknul na mne ledabyle ten dělňák
(jakože právu bude pro tentokrát učiněno zadost).
Kývnul jsem a zanechal tuto naprosto bizarní dvojici -
(toho příznačnýho žulovýho golema, obživlýho šémem spravedlnosti)
jak vytřásá z toho klučiny fixy a spreje
stejně jako vytřásá popelář po třech králích zbytky vánočních snů
a jehličí ze zapomenutých stromků před kdejakým domem
na rychle se smrákající refýži Palmovky.
 
Jó pořádek holt musí být,
vždyť už od dob starýho Říma platívalo -
vox populi - vox dei.