ozvalo se z davu nastupujících študáků - směrem k řidiči, který pod mým dohledem v zácviku, právě vymetal napěchovanou pětadvacítkou ranní Holešovice...
„Co to jako má bejt? To už jako nebudete učit, nebo co?“ divil se mladík.
„Ne... dělám teď řidiče tramvaje,“ snažil se v rychlosti objasnit situaci,
neboť jak známo mluvit za jízdy s řidičem se nesmí.
„No, to jste teda dopad´,“ utrousil pejorativně a jelo se dál.
Dokonce i legendární "Libeňák" zatím přežil.
„Ještě v pololetí můj žák,“ řílal mi poté na konečný.
„Děják, anglina, tělák na plnej úvazek, učil jsem co bylo potřeba.
Ale, copak jim můžu říct, že se z toho prostě nedalo vyžít.
Hypotéka, rodina, nic by nepochopili. O dost míň než tady.
A tak jsem skončil netradičně, už v pololetí,“ vyprávěl se smutkem ve tváři.
Jo, opravdu smutný. Studovat vejšku, nějakej čásek pilovat jazyk na Novým Zélandu
v Londýně plynule číst The Times, a nakonec jít za hlasem srdce -
učit do Čech a zatínat zuby z platovýho výměru...
Den plynul dál - s tou svojí zdánlivou tramvajáckou monotónností.
Až přišlo poslední kolo /tak se odměřuje náš svět/a my už snad všechno probrali,
když v tom přistoupily: Ona, dáma lehce důchodového věku
doprovázela svou sotva školou povinnou vnučku - patrně z družiny domů.
„Babi?“ spustila zanedlouho malá.
„Copak broučku,“ zaslechl jsem mezi dveřmi z ještě poloprázdné tramvaje.
„Co to znamená - řidič/ka MHD?“ hláskovala.
„Prosimtě...kdes to zase četla?“
„Tady na sloupku,“ odvětila a přes sklo nasměrovala ukazováčkem
ke sloupku zastávky na Vypichu, na kterém byl kromě linkového vedení
i velkoryse pojatý náborový inzerát DP.
„Jo ták,“ dovtípila se.
„Tím se myslí pan řidič a zároveň i paní řidička, třeba této naší tramvajky - víš?“
„A ta naše dnešní cesta, to je ta eM - Há - Dé,“ dodala.
„Aháá - a co to znamená u nás dostane třicet pět tisíc měsíčně?“ ptala se dál
se zvídavostí dítěte, jenž právě objevilo nový světadíl a v něm tu úžasnou schopnost číst a psát.
„Nevím, asi to bude jejich plat,“ nebyla si jistá žena
a možná i doufala, že tím bude téma inzerátu u konce.
A skutečně.
Poté zavládl na krátkou chvíli klid. V rychlém sledu ubíhal Břevnov, Marjánka
Malovanka a pořád ten stejný sloupek a tajemný inzerát.
A pak to přišlo.
„Babi, třicet pět tisíc je hodně peněz, že jo?“
Jenže odpověď té ženy, mi už zanikla v davu refýže - to jak vystoupily na Hradčanský.
A tu svojí /si s dovolením milí čtenáři/radši nechám pro sebe.
