Tak trochu závidím...

Lehce vzpomínková miniatura. Na léto, na staršího synáčka, na sám sebe, když mi bylo jako jemu, a jak mi tehdy bylo smutno. Ne z těch věcí, co si tak lidi v tomhle věku průběžně prožívaj. Kapku jiný smutno. Takový JINÝ.

     "V kolik jdeš do práce, mami?"

      sondoval starší,

      šestnáctiletý syn situaci...

      Byl jsem právě na odchodu

      a proto byla máma,

      jeho nynější PROBLÉM...

      Ještě pár dnů měl prázdniny

      a dneska

      za ním přijela

      jeho holka VANDA,

      takže se jí určitě 

      chtěl pochlubit,

      tím nejvzácnějším

      ze své sbírky motýlů...

      V tomhle ohledu,

      sem to měl kdysi jednodušší,

      máma od nás odešla,

      když mi bylo šestnáct,

      jenže,

      už několik let předtím

      bejvala obden

      permanentně na mol,

      takže jsme si s bráchou

      mohli vodit dámské návštěvy,

      jak jsme chtěli.

      Ale stejně 

      těm mladejm

      tak trochu závidím.

      Tu bezbřehou víru

      v nekonečno šancí,

      který přijdou,

      tu víru v lásku,

      na první pohled...

      a iluzi,

      že jednou nebudou

      jako MY...