Seděl v rohu kuchyně a vyhaslejma očima odevzdaně sledoval silvestrovskou oslavu u našich společnejch sousedů a zřejmě jen tak napůl ucha poslouchal naše vtípky a písničky hraný na kytaru...
Seděl v rohu kuchyně a vyhaslejma očima
odevzdaně sledoval silvestrovskou oslavu
u našich společnejch sousedů a zřejmě
jen tak napůl ucha poslouchal naše vtípky
a písničky hraný na kytaru,kterejm
(nejen přes věkovou),ale i jazykovou
bariéru patrně nerozuměl.
Lothar byl totiž,
asi tak sedmdesátiletej západní Němec,
kterej se kdysi v Kolíně nad Rýnem
seznámil s pohlednou češkou,kterou
si později i vzal.On, jako kamióňák,
byl věčně v trapu o to víc se pak,
za ní těšíval,dohonit ztracenej čas.
Život plynul, až k vodám důchodu
a jí to táhlo zpátky domů.Byl to on,
kdo se přizpůsobil.
Jenže dneska večer připomínal Lothar
ze všeho nejvíc povadlej, přesazenej,
stárnoucí strom, kterýmu se nedaří
v nový hlíně zakořenit.Často ho vídám
stát za oknem, jako by vyhlížel jaro
a s ním novou mízu do starých žil.
To pak z garáže vyndá schovaný nářadí
a celý jaro bude, (jen tak v trenýrkách)
vylepšovat svůj obstarožní obytňák v kterým,
jak doufá v létě,
zas prožene vítr po německejch dálnicích,
a alespoň na chvíli tak potěší,
svý churavý srdce
v kraji svýho mládí.
