Když ho odváželi ...červenec zrovna bouřil provazy dešťů a krup......(Prozaická miniatura)
Když ho odváželi
červenec zrovna bouřil provazy dešťů a krup
sanitka zacouvala až ke vchodu
ale přesto...trvalo celou věčnost než ho rozdýchali.
Ještě nikdy jsem neviděl tak modré a studené rty.
Je to pár dnů co vůbec ne přívětivý doktor na příjmu
téměř odseknul: "To vidím taky, že špatně dýchá, dámo."
"Nevypadá to dobře...dávám manželovi tak dva dny," dodal
a podíval se z okna, jak se na víkend zkazilo počasí.
Je to pár dnů co utekl hrobníkovi z lopaty a
lámanou česko-němčinou zlobil sestřičky, že už chce jít domů.
Není to ani týden co mu řekla: "V pátek přivezu jídlo a pár věcí
na sebe a po víkendu půjdeš domů."
a svět byl zase modrý v laskavé náruči léta.
V pátek...to už byla skoro před nemocnicí
když v telefonu ten cizí hlas: "...když šel na toaletu
... je mi to líto...srdíčko to nezvládlo."
Nemohla uvěřit (vezla mu přece ty jeho věci)
teď vystoupí z výtahu otevře dveře a všechno se vysvětlí...
Dnes "babi" (nikdo ji tady neřekl jinak)
seděla v předzahrádce domu (ne...neplakala)
jen unaveným pohledem kývla na pozdrav
jakoby jen odečítala další bezcenný den ze své doživotní samoty.
Kdysi si v duchu říkala, kdyby náhodou "někdy něco"
tak ať je ta první na řadě, jenže ani tak nemohla tušit
jak bolí s r ů s t y lidských duší.
Dívám se teď oknem...do ztichlého dvora
kde holé místo bez trávy dává tušit kde stával jeho karavan.
Jen pod okapem švitoří vlaštovky
to jak si zkouší osahávat svět z mladých křídel
představuju si...jak se řítí nebeskou dálnicí
má plnou nádrž a cesty jsou volný
jemný vánek s vůní soli se mu prohání vlasy
a on si hvízdá svou oblíbenou
už nemusí spěchat
času je dost...
