Prach ve větru

Zpráva z tisku: Uprchlíci mají hlad, je jim zima a nemají přístřeší. A neměli jsme takové uprchlíky mezi sebou už dávno? (miniatura)

V nějakém minulém životě - možná stavěl lodě
nebo na předměstí Havany
jen tak žmoulal tabákový listy /představuju si/
jak s rozbřeskem vyčkává na příhodný vítr
a přímkou pobřeží letí sny
o čemsi velikém...

ale tehdy
seděl na třetím schůdku chodníku
a příboj spěchajícího davu Florence
jen jaksi letmo rušil jeho kruhy
Santiago /poslední z nepotřebných/
tak jsem ho vídal
skrz teplo vyhřátý kabiny té-trojky
jak si na únorem prochladlý zemi
balí zanedbanou rukou z vajglů nový retko
/svůj plamínek malých radostí/
a hledal ten přesah opovržení
samotenství a bez domova stáří
(na tuhle nemoc ještě není žádný lék)
ani krabicák ten svatej grál zapomnění
někdy nemá po ruce dost kamenů.

Ale co když není žádné doma /a není žádné venku/
a my jsme jenom závanem větru
v mýdlových bublinách zimovišť
(právě teď) když v ulicích jaro, zas nové karty míchá
kdy metaři zametli, tvůj téměř bezcenný svět
už ani sobě se neozýváš.

V nějakém příštím životě
možná pan Hemingvay přivře oči
a ostřím fleretu - inkoustem krve přepíše náš příběh
pak tam kde skončí refýž /se objeví moře/
a on bude víc
než   n á m o ř n í k.