Naposledy

Neberu dnešní slavnostní den jako ostatní. Ne pro význam, politiku, oslavy, někdy i pro volno – pro mě po něm začíná vánoční šílenství, bolavé šílenství, zmatek a myšlenky, na jejichž konci se narodí bolest a křeče z vlastní beznaděje. Protože takhle to někdy mezi lidmi chodí a bolí.

          Byly dva dny po vánocích. Stáli jsme na zasněženým nádraží 

          a já držel dvouletýho Kubíka za ruku a vracel ho "domů" k mámě, 

          (tak jak to nařídil soud)

          Tyhle chvíle jsem neměl rád,  protože na ně nikdy nejsem dost připravenej.

          Ještě pusu..... "Tady máš broučku", (dávám mu do ruky jeho oblíbenou hračku)

          Podám bejvalce tašku s dárkama, pár zdvořilostních slov,

          jakože je všechno v pořádku..., jenže není...

          Kubík pláče až se zalyká (nechápe, že zase odcházím)

          za ty dva měsíce, co jsem se odstěhoval pryč

          si ještě nezvykl... musím se otočit a jít,

          nebo budu taky "bulet"

         "Tak čau... za čtrnáct dní...ti zavolám",

          říkám a hlas se mi chvěje,

          když v tom za zádama uslyším: "NECHÁPU, PROČ SI HO FURT BEREŠ!

          Stejně není tvůj, akorát mu blbneš hlavu! Slyšíš?

          NEMYSLI SI , ŽE TI HO BUDU JEN TAK  DÁVAT!"

          křičela za mnou jeho máma

          a znělo to skoro jako salvy z kulometu.

          NAŠTĚSTÍ....

          už je tady vlak... neotáčím se... neříkám nic... jen rychle nastupuju.

          Po deseti letech života s "M", jsem to dopracoval až sem

          na tohle debilní nádraží. Mám vztek. Cítím beznaděj a

          takovou bolest, že mi snad pukne srdce...

          Tak nakonec ani Kubík není můj. Z kamaráda se vyklubal milenec 

          a z milence Kubíkův biologickej táta (bilancuju cestou domů,

          posledních pár měsíců), co jsem tedy JÁ?

          Jen nějaký outsider dobrej leda tak na placení 

          dočasnejch alimentů, nežli otcovství rozhodne soud.

          Těžký rozhodnutí, jsou v životě nakonec ohromně snadný v momentě,

          kdy se pro něco rozhodneš. Je to jako, když zhasneš žárovku.

          Světlo a tma. Nic mezi tím.

          Mám ho opravdu rád, ale na tohle už přestávám mít sílu.

          A tak sbírám odvahu... přestat JEHO i SEBE trápit.

          Sbírám odvahu... přestat si ho brát.

          Sbírám odvahu a doufám, že život "nějak" půjde dál i BEZ NĚHO.

          A i když to teď tak nevypadá.....doufám, že čas

          snad zahojí i rány, který mi dneska trhají srdce na milion střepů.

          Odjíždím.

          A jsem už docela rozhodnutý, že dneska

          to bylo doopravdy

                                      NAPOSLEDY.